Co změní Covid?

Novinářská soutěž pro studenty středních škol
Vyhrajte iPhone, neomezená data nebo školní stipendium na špičkové novinářské škole!

Známe vítěze!

Do finále soutěže “Co změní covid” se nominovalo téměř sto autorů ze středních škol napříč celým Českem. Soutěž pořádala Vyšší odborná škola publicistiky společně s názorovým zpravodajským webem info.cz. Jejím hlavním partnerem byla společnost T-Mobile. Do užšího výběru postoupilo 20 studentů, ze kterých porota vybírala vítěze.

První místo

Lukáš Květoň za video, v němž využil řadu žurnalistických žánrů a přiblížil divákům, jak pandemii vnímají jeho vrstevníci.

Druhé místo

Maxmilián Tvrdík za speciální webovou stránku na téma Doba koronaviru.

Třetí místo

Eliška Nováková s textem Audemie, který pojednává o tom, jak pandemii prožívá její autistický bratr.

Čestné uznání

Porota se po dlouhé diskusi rozhodla ocenit uznáním a chytrým telefonem od partnera soutěže, společnosti T-Mobile, ještě další autory, jejichž příspěvky se sice neumístily na "medailových pozicích", ale zaslouží si být zmíněny. Její uznání dostávají Johana Sedláková, Michal Bělovský, Kristýna Šeděnková, Barbora Cabalková s Vojtěchem Bogdánym a Filipa Janoušková.

Gratulujeme


Vyčkávání na dobu pokovidovou

Aneta Juráková, https://www.gekom.cz/

Holt jsme si zvykli

Při takzvané první vlně covidu jsme často slyšeli jak nás karanténa, home office, online school nebo jiné stresuje, oprávněně. Najednou jsme všichni své ranní rutiny splaskli z vstát, obléct se, vyčistit zuby, nasnídat (prostě bývalý denní chleba každého průměrného Čecha) na vstát a hurá do práce, často v pyžamu a snídali jsme při konferenci nebo hodině. 

Není se pak čemu divit, že jsme se začali cítit poněkud malátní, neproduktivní, unavení. Pyžama nás demotivovala, neustlané postele metr od našeho pracovního stolu nás nemístně sváděly. Nutili jsme náš mozek, aby nepřepínal do nastavení “víkend” ačkoli mu všechno kolem naznačovalo, že víkend je, k tomu nás ještě ustavičně bolela hlava kolem uší z příšerného hluku jaký vydává průměrná domácnost. Zvykat jsme si ze začátku moc nechtěli, nevěřili jsme, že něco, co přišlo z Číny, by mohlo vydržet déle než měsíc, ale vydrželo, a tak jsme kromě všeho jiného dostali silnou ránu do naší klasické české ješitnosti.

V tuhle dobu snad trpěli všichni, jak školáci tak pracující, ještě horší to měli pracující, kteří měli doma školáka nebo školáci, kteří měli doma pracujícího. Těm internet padal jako hrušky v srpnu a ani chvilku si nikdo neužil posvátnou melodii ticha. Avšak naprosto nejhůře na tom byly ti, kteří ještě ke všemu sdíleli jedno zařízení s naší nejmladší generací, která jim do jejich virtuálních kanceláří nainstalovala všelijaké dnešní vymoženosti jako třeba pozadí Šmloulové vesničky, košíku s koťátky, nebo Krtka na hromádce. Tyhle vtipné virtuální věcičky jsou ale nic oproti filtrům, jakýmsi obrázkům, které se vám připnou přímo na obličej. Alespoň nám na černou zeď covidové depresičky stříkl trochu barvy "call“ s šéfem, kterému se nějak podařilo si na obličej připnout filtr brambory, kočky, nebo silně namalované ženy s růžovými vlasy. Po tom toho chudáka pozorujte, jak se snaží vypnout něco, co netuší jak zapnul. Sedíte tam, snažíte se vypadat seriózně, poslouchat a pokyvovat, předstírat, že na sobě nemá obličej Shreka nebo něco takového, přitom nenápadně udělat screenshot obrazovky, abyste tuto magickou chvíli zvěčnili, vytiskli, zarámovali a dívali se na ni, kdykoli na vás šéf bude křičet.

Jak to tedy bude?

Po čase jsme si už ale zvykli a naše už o něco lépe zařízené domací kanceláře a školní lavice už zoufale touží opustit jen menšina. Starší děti si libují, že je nikdo nekontroluje, protože do jejich ještě více neuklizených pokojíků se jakýkoli rodič bojí vkročit a taky pro to, že kdyby se přeci jen odvážili, začnou jejich děti syčet ať tam nelezou, že mají online hodinu.

Dále také introverti si konečně vytvořili dokonalý život ve světě, který nespravedlivě stovky let přál zejména extrovertům. Konečně mohli vystoupit ze své nekomfortní zony a začít žít, jak je to pro ně přirozené, osekat všechny kontakty na nutné minimum a nebýt za to odsouzení, ba dokonce pochopení a často i pochválení, že se zastávají o záchranu světa.

Všichni z nás počítají s návratem do normálu, posezením v restauracích, nákupy v nákupních centrech, dny na pláži, cestování, líčení se zadarmo testry v drogérkách a tak, ale je tohle přání vůbec splnitelné? Troufám si říct že ne, naše společnost se vlivem pandemie podstatně změnila, nejen že přinesla spoustu problémů a smutku, mnohým třeba i finanční krizi. Taky nás nějaké věci naučila a ukázala nám, že jisté alternativy, které jsme si osvojili v krizi, si vlastně chceme ponechat i do zbytku života. Jak se říká: „Nouze naučila Dalibora housti“. 

Krize nám přinesla další příležitosti a skutečnosti, jako třeba tu, že akcie firem, se kterými si někteří pomyslně vytírali zadnici, jak jsou bezcenné, se staly jedněmi z nejhodnotnějších a ano, ted mluvím o akciích firem na toaletní papír. Dále by třeba mohl pominout trend kanceláří, nejen že mnoho lidí přišlo na to, že ji skutečně nepotřebují, ale take nabízí řešení bytové krize v Česku. Třeba budeme našim dětem, až se příjdou pochlubit, že pracují v tak prestižní firmě, že jako firemní benefit dostali nejen firemní auto a mobil, ale taky dokonce kancelář, odsekávat, že v době předcovidové tohle nebyl žádný znak prestiže, ale standart pro všechny firmy.

Pandemie koronaviru taky poukázala na svět úžasného podnikání online, které má ted svoje nejlepší časy, kromě toho se mnoho lidí z důvodu nedostatku času naučilo další jiné, více či méně užitečné věci. Třeba mladé už omrzelo na svém mobilním zařízení sledovat youtubery jak ukazují, že si svůj bazén naplnili čtyři sta pytli buráků. Místo toho se dívají na návody k háčkování, pletení nebo šití například roušek, online podnikaní nebo třeba ekoaktivismu či jinému seberozvíjení. Hezký důkaz toho, že odmítli jen tak nečinně sedět a nepomoct nebo čekat, než se jim zase otevřou obchody a jiné zábavy. Dává to smysl, protože právě oni od předchozí generace jednou převezmou otěže a tak se činí o to, aby dostali silného, zdravého vraníka, který vydrží ještě pro jejich prapra vnoučata a ne nějakou schlíplou nemocnou herku.

I životy zmíněných inrovertů, nebo vůbec všech, kterým se někdy prostě nechce jít ven, by i po kovidové době mohly zůstat o něco příjemnějšími, protože pandemie donutila všechny osvojit si takovou komunikaci nekomunikaci. Je možné, že se na posezení v kavárně budou někteří připojovat a když se potom stane, že nebudete vědět, co říct nebo řeknete něco trapného a budete si zoufale přát, aby zem otevřela ústa a pohltiila vás, budete mít tu možnost. Budete to moct uhrát na technické potíže, dokud si nerozmyslíte, jak to zachránit, nebo rovnou stisknete magické tlačítko červeného sluchátka a budete z kavárny pryč zase ve svém obývaku.

Doba se holt změnila a my se změnili s ní. Z téhle krize už prostě vyjdeme jiní, než jací jsme do ní vešli, někteří lidé nás bohužel opustili, jiní dostali lekci, něco se naučili, změnili práci nebo přehodnotili svůj život. Nebude to už nikdy stejné, protože to by znamenalo vracet se zpátky do minulosti, ale nemusíme se bát, jsme lidé kreativní a schopní a z téhle krize výjdeme zase silnější a moudřejší, možná jen učitelé dějepisu odradí to, že se budou muset pokoušet vysvětlit, co se to k sakru všechno stalo v tom roce 2020.

Hezký den a pevné zdraví přeje redakce mého smyšleného, neexistujícího týdeníku!