Co změní Covid?

Novinářská soutěž pro studenty středních škol
Vyhrajte iPhone, neomezená data nebo školní stipendium na špičkové novinářské škole!

Zážitky obyčejného studenta z neobyčejné doby

Damián Štach, Gymnázium Ostrava-Hrabůvka

Koronavirus. Dříve odborný pojem, dnes vášnivě diskutované téma. Pandemie zasáhla především odvětví zdravotnictví, ekonomiky, v neposlední řadě pak školství, kultury a oblast sociálního života. Zakázány jsou plesy, školní srazy, sportovní akce, divadla, vrcholem společenského života je Google Meet a Zoom. Večery u piva či v mém případě u sodovky, jsou nenávratně pryč. Nastává prapodivná situace, kdy jsme místo navštěvování institucí nuceni zůstávat doma a kniha Julese Vernea, Dva roky prázdnin, se blíží realitě. Stejně jako hlavní hrdinové, s trochou nadsázky, jsme uvězněni na pustém ostrově plném neznámých nástrah, hledáme cestu, jak přežít a čekáme, až se na horizontu zjeví zářící parník, který představuje záchranu. 

Zní to pesimisticky? Odevzdaně? Nikdo z nás studentů není vystudovaný odborník, bohatý filantrop ani vlivný politik, jsme prakticky bezmocní.

Každý může přispět svou troškou do mlýna, to je pravda: zůstat doma, dodržovat hygienické návyky, chodit na nákupy místo prarodičů. Avšak pouhá naše iniciativa k vyřešení světové krize nestačí. To je fakt – jediné, co můžeme v našem postavení dělat, je čekat. A jak se ukazuje znovu a znovu: čekání je v některých případech daleko tíživější než potýkat se s krizí aktivně. 

Přiblížím to zvláštní situací, kterou jsem prožil při krátkém návratu do školy, někdy během první vlny zákazů. Po dobrém půlroce se vracím, usedám za školní lavici, vidím tváře svých spolužáků a říkám si: „Wow, vlastně se vůbec nic nezměnilo, zářivky pořád poblikávají, všichni vypadají stejně… jen to dýchání v roušce je vopruz.“

Výuka proběhne klasicky, vyhnu se očnímu kontaktu s třídní, když promlouvá o absenci, rychle načmárám zápisy a odcházím domů. Netěším se. Poprvé od dob první třídy se netěším domů. Jsem v pořádku? Nevím. Při cestě na autobus s několika kamarády zjišťuji, že jsme na tom všichni stejně. Schopnost jaksi nezávazně komunikovat vlivem dlouhého odloučení zmizela. Samozřejmě jsme zůstávali v kontaktu i během karantény, Facebook a jiné sociální sítě stále fungují. To ale nikdy nenahradí poctivou komunikaci „z očí do očí“. 

Dle mého názoru je právě komunikace v období našeho dospívání klíčová. Formují se budoucí záliby, koníčky, osobnost naše i našich přátel – není to náhoda, že právě na střední škole vznikají ta nejsilnější přátelství.

Během cesty přišel jeden zvláštní okamžik: Dopovídali jsme o zážitcích z prvního dne a najednou bylo ticho. Dlouhé, protivné ticho, které chtěl každý z nás přerušit, ale nikdo nevěděl jak. Věřím, že časem by se věci opět ustálily, jenže propast se prohlubuje a konec pandemie není v dohlednu. Erich Maria Remarque nazval chlapce dospívající v období Velké války ztracenou generací. My žádnou válku nevedeme – supermarkety jsou plné potravin a internet nás zásobuje nekonečným proudem zábavy, ovšem dopady mohou být v některých ohledech podobné.

Propast se prohlubuje, ale zároveň její drsné stěny skýtají šanci – dlouhý výpadek běžného života, tak, jak jej známe, přináší mnoho nepříjemností, ale zároveň i možnost vyzkoušet život nový: odlišně nakládat se svým časem, rozvíjet se v námi neprobádaných oblastech nebo konečně začít pracovat na projektu, který jsme tak dlouho odkládali. Dokážeme toho správně využít? Anebo se necháme strhnout dobou nejistoty?