Co změní Covid?

Novinářská soutěž pro studenty středních škol
Vyhrajte iPhone, neomezená data nebo školní stipendium na špičkové novinářské škole!

Známe vítěze!

Do finále soutěže “Co změní covid” se nominovalo téměř sto autorů ze středních škol napříč celým Českem. Soutěž pořádala Vyšší odborná škola publicistiky společně s názorovým zpravodajským webem info.cz. Jejím hlavním partnerem byla společnost T-Mobile. Do užšího výběru postoupilo 20 studentů, ze kterých porota vybírala vítěze.

První místo

Lukáš Květoň za video, v němž využil řadu žurnalistických žánrů a přiblížil divákům, jak pandemii vnímají jeho vrstevníci.

Druhé místo

Maxmilián Tvrdík za speciální webovou stránku na téma Doba koronaviru.

Třetí místo

Eliška Nováková s textem Audemie, který pojednává o tom, jak pandemii prožívá její autistický bratr.

Čestné uznání

Porota se po dlouhé diskusi rozhodla ocenit uznáním a chytrým telefonem od partnera soutěže, společnosti T-Mobile, ještě další autory, jejichž příspěvky se sice neumístily na "medailových pozicích", ale zaslouží si být zmíněny. Její uznání dostávají Johana Sedláková, Michal Bělovský, Kristýna Šeděnková, Barbora Cabalková s Vojtěchem Bogdánym a Filipa Janoušková.

Gratulujeme


Falešná touha po co největší produktivitě

Dino Dražan, https://www.gpjp.cz/

Prvních pár měsíců pandemie nás bez slitování uzavřelo doma. Ať už byl všední den či víkend, nemuseli jsme si alespoň dělat starosti o to, že by nám utekl nějaký velký večírek nebo zajímavý film v kině. Všichni jsme bez nějakých větších výjimek závažnost situace pochopili a omezili jsme následně náš sociální život.

„Kdy by mohl být lepší čas na úklid svého domácího zázemí, než právě teď?“, řekla si většina z nás včetně mě. Začalo tak období vyklízení šuplíků, čištění prachu za špatně dostupnými skříněmi a reorganizace našich šatníků. Vše, co ale začíná, také musí jednou skončit. Během několika dní jsme zjistili, že to, co jsme chtěli uklidit, jsme už uklidili, nebo rovnou vyhodili.

Při brouzdání po internetu a sociálních sítích člověk zanedlouho zjistil, že oproti ostatním lidem je tak trochu neproduktivní a že by měl něco se svým volným časem dělat. Ano, takové zápaly pro produktivitu postihly během jara 2020 snad úplně každého. Člověk pak částečně pocitem viny, částečně tlakem okolí začne dělat takové nelogičnosti, jako například roky odkládané pořízení kytary, předplacení aplikace pro výuku nového cizího jazyka, nebo třeba enormní nákupy knih s cílem všechny si je přečíst. Na kladení otázek typu „Proč chci dělat zrovna toto?“ a „Proč zrovna teď?“ samozřejmě nezbývá čas a působilo by to vlastně dosti neproduktivním dojmem. Mánie extrémní potřeby udělat vše na světě, dokud je ještě ta karanténa, nás zkrátka úplně pohltila.

O téměř rok později se nacházíme v podobném lockdownu jako vloni na jaře. Rozdíly bychom určitě našli ve spoustě měřítkách. To, co se ale skutečně změnilo u spousty lidí už nyní, je osobní postoj k životu. Zjistili jsme totiž na vlastní pěst, že jsme se dříve na nedostatek času ke sportování, čtení nebo vzdělávání pouze vymlouvali. Při ukvapeném startu nějaké nové aktivity jsme zažívali klasickou fázi očekávání, která byla po krátké pauze vystřídána nepříjemnou fází zklamání.

Uvědomění, že něco dělat opravdu chci a něco spíše nechci, je mnohem více osvobozující než se celoživotně odvolávat na nepřízeň vedlejších faktorů. Když má člověk opravdovou touhu s něčím novým začít, najde si na to čas a prostor vždy.