Co změní Covid?

Novinářská soutěž pro studenty středních škol
Vyhrajte iPhone, neomezená data nebo školní stipendium na špičkové novinářské škole!

Známe vítěze!

Do finále soutěže “Co změní covid” se nominovalo téměř sto autorů ze středních škol napříč celým Českem. Soutěž pořádala Vyšší odborná škola publicistiky společně s názorovým zpravodajským webem info.cz. Jejím hlavním partnerem byla společnost T-Mobile. Do užšího výběru postoupilo 20 studentů, ze kterých porota vybírala vítěze.

První místo

Lukáš Květoň za video, v němž využil řadu žurnalistických žánrů a přiblížil divákům, jak pandemii vnímají jeho vrstevníci.

Druhé místo

Maxmilián Tvrdík za speciální webovou stránku na téma Doba koronaviru.

Třetí místo

Eliška Nováková s textem Audemie, který pojednává o tom, jak pandemii prožívá její autistický bratr.

Čestné uznání

Porota se po dlouhé diskusi rozhodla ocenit uznáním a chytrým telefonem od partnera soutěže, společnosti T-Mobile, ještě další autory, jejichž příspěvky se sice neumístily na "medailových pozicích", ale zaslouží si být zmíněny. Její uznání dostávají Johana Sedláková, Michal Bělovský, Kristýna Šeděnková, Barbora Cabalková s Vojtěchem Bogdánym a Filipa Janoušková.

Gratulujeme


Audemie

Eliška Nováková, https://www.gymcaslav.cz/

Audemie

Když vypukla pandemie, seděli jsme zrovna na chatě poblíž Deštné. Rádio hlásilo, že po jarních prázdninách dojde k uzavření všech škol. A já hned zuřila, že si nebudu moct dávat tajné schůzky se svým klukem ve školních šatnách.

Kdybych tak věděla…

Můj mladší bratr Filip vnímal počínající pandemii úplně jiným způsobem než my ostatní.

Občas je mi líto, že většina lidí nikdy nepochopí, jaký pohled na svět mají autisti. Tam, kde my vidíme krajinu, věc, situaci či příběh nejprve jako celek, Filip vnímá detaily a postupným skládáním se teprve dopracuje k závěrečnému dojmu. Co ho zaujme jako první, záleží vždy na konkrétní situaci.

Když byl vyhlášen nouzový stav, Filip neviděl strach, zmatek, hysterii a paniku. Nejprve si všiml, že už ráno s maminkou nemusí kontrolovat sešity a učebnice. Náhle neřešil, jestli stihne všechny své ranní rituály a jak rychle si pak dokáže zavázat tkaničky. Nemusí se rozhodovat, jaké oblečení si na sebe ten den vezme. Nejradši by nosil pořád to a samé, působí to na něj konejšivě.

Cestou do školy nezakouší neodbytné nutkání prohlédnout si aktovku, jestli nezapomněl na klíče a na svou oblíbenou značku toaletního papíru. Přestal se bát, že se ho tam venku někdo na něco zeptá a on nebude znát správnou odpověď. Dělá všechno proto, aby se uchránil před nejistotou. Globální pandemie ho však uklidňuje.

Češi si stěžují na zákaz setkávání, na roušky, na zavírání obchodů, hospod, kaváren.

„Co teď máme jako dělat?!“ naříkají. „Roušky ať si nosí jen důchodci!“ tvrdí. „Pivo nám nezakážete!“ pokřikují. „Nás omezovat nebudete!“ ječí. „Jsme pronásledováni jako Židé“ řvou a mávají vlajkami.

Filipovi zákazy a omezení vůbec nevadí. Jsem v pokušení podezřívat ho, že si snad ten vir vymodlil. I když samozřejmě věřící není. Bůh je jenom další nejistota.

Spousta mých kamarádů má pocit, jako by právě na ně dopadly restrikce nejhůř ze všech, jako by právě oni trpěli víc, než všichni ostatní dohromady. Zavřeli autoškolu, jak strašné. Chudáčci.

Filip nikdy řídit nebude. Podle současných pravidel nemohou lidé s poruchou autistického spektra za volant. Nikdy by ho nenapadlo reptat, že se o prázdninách nebude mít jak dostat na chatu, na kterou by ho stejně nikdo nepozval.

Filip nemá sociální sítě, na kterých by si psal s kamarády, radil při online testech nebo snad vyměňoval řešení domácích úkolů. Ne, že by mu to vadilo, stejně žádné kamarády nemá.

Vlastně ano, Helenku z NAUTISu. Tu ale teď vidět nemůže, protože je zákaz scházení. Ani pro postižené není v tomto případě udělena výjimka.

Svůj volný čas tráví Filip sledováním Teorie velkého třesku. Není těžké uhodnout, kdo je jeho oblíbená postava. Je to Sheldon. Jaká ironie.

Často se směje věcem, kterým by se běžní diváci nesmáli. Jeho řinčivý smích se nikdy nesetkává se smíchem v pozadí. Jsem si ale jistá, že Sheldon by se řehnil s ním. Chechtali by se spolu celému tomuhle pandemickému chaosu.

Filip nemá rád domácí zvířata. Zejména psy. Slintají, skáčou člověku na postel, dělají hluk, pouštějí chlupy. Od vypuknutí pandemie to má ještě těžší. Naše kolie s ním ponenáhlu začala chtít trávit víc a víc času. Každé ráno ho po probuzení vítá jako by se neviděli ne pár hodin, ale nejmíň měsíc. Kňučí, šťouchá do něj čumákem, plete se mu pod nohy, dožaduje se pozornosti, snaží se mu vlichotit.

Jako by svým psím instinktem vycítila to, co já zatím jen tuším.

Že nás totiž z celé téhle zapeklité situace, která hned tak nepřejde nebo se bude znovu a znovu opakovat, jednou dostanou právě autisté. Jejich smysl pro pořádek, čistotu, systematičnost, vytrvalost, jejich nutkání dodržovat pravidla. Každý autista je přitom trochu jiný, a tak využije svoje postižení odlišným způsobem.

V první linii půjdou ti s chronickým strachem ze špíny a bakterií. Nastane globální očista. Dezinfekce, sanitace, všichni budou mít roušky, respirátory, rukavice.

Spoustě autistů je nepříjemný dotek druhých lidí, pohlazení, stisk ruky, obejmutí; snášejí je pouze od svých nejbližších, a ještě ne vždy. Opatření budou jasná a stručná. Všichni obklopeni jenom rodinou a nejbližšími přáteli. Jaká slast.

Speciální jednotku vytvoří autisté, kteří nedokážou opustit rozdělaný úkol. Dostanou mimořádné pravomoci, a nepřestanou, dokud ho nedokončí. Díky jejich založení přitom nebudeme čelit populistickým lžím a nesplnitelným slibům, maximálně pokynům řešícím i ten sebemenší detail. Většina autistů totiž navíc nedokáže lhát, podvádět, korumpovat. Nebudou žádné podvody, žádný zmatek, žádné propagování osobních zájmů na úkor ostatních, žádná diskriminace. Jen čisto a pořádek. Oproti současnosti příjemná, i když jen těžko představitelná změna.

Autisté nás jednou povedou, věřím tomu. Proč by jich jinak mezi námi bylo čím dál víc?