Co změní Covid?

Novinářská soutěž pro studenty středních škol
Vyhrajte iPhone, neomezená data nebo školní stipendium na špičkové novinářské škole!

Jsme opět na rozcestí. Vyhrajeme, nebo opět uděláme krok zpět?

Jiří Šimčík, www.gfpvm.cz

Ačkoliv to nyní kvůli zdravotní krizi není vidět, už jako několikrát v historii se dle mého názoru nacházíme na zásadním civilizačním rozcestí. Ve hře je díky pandemii plně digitální globalizace, nebo naopak návrat k uzavřeným národním státům. Vyhrotí se situace, nebo opět zůstaneme v dějinném kompromisu?

Dnešní doba je symptomatická nevědomostí. Elity zanikly, jsou jimi nikdo a všichni, nevíme, co se společností. Linie neexistuje. Mezinárodní politika je více než kdy jindy nefunkční střední cestou.
Většinu z tohoto vývoje odstartovala politika v čele s Reaganem a později hlavně Clintonem. Dala příležitost jednak finančním spekulantům, tak hlavně velkým koncernům (které jsou historickým problémem ultrakapitalistické Ameriky) rozvinout se do obřích rozměrů. Tyto dva směry díky globalizaci zásadně vyrostly: v současnosti může finančnictví provozovat každý z mobilní aplikace a sjednocení „pár nerdů na Redditu“ shodí investice velkých fondů, technologické firmy, příznačně označované jako Big Tech ovládají veřejnou diskusi neskutečným způsobem. Paradoxní je, že tento vývoj je výsledkem neoliberální politiky, založené na „ochraně jedince skrze neviditelnou ruku trhu“. Jak jsme se již násobně krát přesvědčili, neoliberalismus však naprosto ignoruje právní hranice a nahrává velkým. Neviditelná ruka trhu bez legislativního rámce bere malým a zejména středním jejich postavení ve společnosti a oslabuje je. Myslím, že je na nás, abychom to změnili.

Jelikož firmy Big Techu sídlí v USA, je v tomto ohledu stále nejsilnějším aktérem prezident USA, nově Joe Biden. Jeho život se však vedl v úplně jiném směru, rád velkým firmám sekundoval ve své senátní kariéře a konec konců i v administrativě prezidenta Obamy. Na místě jsou tak dvě otázky: a) Bude schopný vidět konstruktivně, bude regulovat Big Tech ve prospěch nově vznikajících firem? Zajistí, aby se jejich bohatství a vliv snížilo, aby sociálně sítě dostaly pravidla, aby startupy nebyly odkázány osudu hromadného skupování? b) Bude chtít regulovat vliv Číny, zajistí nějakou alternativu výroby, ať už její přesunutí do USA či studenou válkou s Čínou?

Na první otázku odpovím trochu jinak než jen na poli Bidenovy politiky. V dnešním světě je to podle mého komplexní problém. Digitální globalizace: tento pojem používám jako nastavení regulí pro funkční digitální prostředky, technologie, ve prospěch řadového občana – můžeme si pod tím představovat mnohé a je to pole široké stejně jako je široká společnost, jde myslím především o inovativní digitální prostor: od prostředí firem a škol přes finanční prostředí po trávení volného času. Pro využití jejího potenciálu je naprosto základní alokovat kapitál tak, aby fungoval (můžeme se dokola smát názoru levicových komentátorů: „Komu je 200 miliard dolarů Jeffa Bezose k prospěchu?“ – samozřejmě víme, že všech 200 miliard dolarů mu neleží na účtu, ale v jistém směru pravdu určitě mají). Růst současné podoby kapitalismu byl skrýván za růst ekonomických ukazatelů, realita je ale dost jiná. Musíme zase vytvořit takové tržní prostřední, které dává prostor pro nové firmy a iniciativy, ukončit současnou stagnaci kapitalistické kultury, kterou v realitě vidíme třeba na špatných pracovních podmínkách Big Techu nebo nefunkčnosti mnoha jejich technologií, které jsme nuceni v home officech a distančních výukách používat.
Dalším důležitým bodem je dostupnost technologií – kapitál musí být využit k distribuci technologií tak, aby byly dostupné (vůbec nemluvím o přídělech či regulaci jejich ceny, mluvím například o dostupnosti silného internetu ve všech lokalitách) – polemice nad tím, zda by to měl řešit stát či soukromé subjekty se záměrně vyhnu. S touto otázkou také souvisí řešení sociálních problémů, které jsou zrovna pro náš region naprosto příznačné. Lidé ve vyloučených lokalitách nemají vzdělaní, technologie pro ně nejsou dostupné. Je jasné, že emancipace celé společnosti nelze dosáhnout, pro zlepšení situace sociálně slabých ale přesto můžeme jako státy udělat mnohé, například skrze sociální práci. Definuji to jako důležitou otázku, expert nejsem a do rozebírání se tedy pouštět nebudu, nicméně co se týče západní civilizace, myslím, že jde opravdu o menší počet obyvatel hlavně v postkomunistických státech, ale tento problém můžeme identifikovat i na americké periferii a střední třídě, které globalizaci silně zasáhla (Amerika má obecně, jak už jsem zmiňoval, dlouhodobý potíže s monopolizací). Je to jeden z problémů.
Naprosto klíčová je edukace obyvatelstva – do vzdělávání, které je v Evropě již většinou dostupné pro všechny (a v Americe se toto musí co nejdříve změnit, jinak se nemůžeme nikam pohnout), by měly téct násobné částky těch současných, avšak ne ve smyslu „házení peněz prasatům“, jak pravice ráda nazývá tento způsob řešení, ale ve smyslu zkvalitnění výuky na všech stupních a zavedení opravdové digitální výuky. S tím souvisí reforma spousty předmětů, mj. i výuka mediální gramotnosti a kritického myšlení: bez vzdělaného mainstreamu se prostě západní společnost nikdy neposune.

K druhé otázce se upřímně bojím vyjádřit. Biden nemá úplně pověst řešitele takto složitých problémů, spíše naopak. V této situaci nám nezbývá nic jiného než s Čínou v jistém směr dělat byznys (záleží však na odhodlání Číny se tomu otevřít), Evropa by při snaze o tlak na Čínu byla bez americké podpory bezzubá (bez federalizace je ostatně bezzubá i tak, ale to je na jiné povídání). Osobně nevěřím tomu, že Bidenova administrativa povede spor s Čínou, tento konflikt je zejména hospodářského charakteru, uvidíme, co přinese budoucnost.

Zmínil jsem stagnující elity, neřešící problémy, proto třetí otázkou nutně musí být: Jsou současné vlády států schopné vůbec nějakého řešení? Od konce 20. století vidíme neschopnost, bezzubost, ignoranci reálných problémů. Myslím, že naprosto zásadní je zeštíhlení státní správy, ne za účelem jejího konce v anarchokapitalistické společnosti, naopak k přijetí mladých, schopných lidí s vizemi, lidí, kteří nebudou politikům klást klacky pod nohy, lidí, kteří pro budou pro politické kroky schopní dělat tvrdé stavební základy. Pokud někde tyto snahy vidím, je to u Evropské unie: ano, nyní je hrozným kompromisem ekonomické a politické unie (opět, není mým cílem toto rozebírat), o stoprocentně efektivní administrativě určitě mluvit nemůžeme, můj bod leží v nabírání mladých absolventů mezinárodních vztahů, ekonomie, politologie a dalších oborů, které si dále vychovávají, což je pro ni naprosto příznačné a dle mého názoru to tímto způsobem nedělá žádná jiná organizace. V tomto směru bychom měli jít.

Kapitalismus je ekonomický systém, který má ale naprosto zásadní vliv na kulturu civilizace, v níž funguje. Je o něj nutno pečovat, je potřeba ho reformovat, je potřeba ho přizpůsobovat historickému vývoji, aby ani tato kultura nebyla beze smyslu. Deregulační politika, která se schovávala za svobodu jedince, reálně pomáhala velkým, dostala systém do stavu přinejmenším angíny, ne-li chřipky či koronaviru. Všechny problémy, které jsem výše popsal, jsou popsané obecně a jejich řešení půjde postupně, v horizontu delší doby. Můžeme namítnout, že tento přístup je příliš idealistický, reforma musí být vždy tvořena reflexí reality, avšak ideál v ní hrál a hraje silnou roli. Opravdu bude jen a jen na nás, jestli něco změníme (jak říká klasik: „vyjdeme z krize silnější“), nebo jestli budeme nadále prodlužovat kompromisní bolest na všech frontách.