Co změní Covid?

Novinářská soutěž pro studenty středních škol
Vyhrajte iPhone, neomezená data nebo školní stipendium na špičkové novinářské škole!

Známe vítěze!

Do finále soutěže “Co změní covid” se nominovalo téměř sto autorů ze středních škol napříč celým Českem. Soutěž pořádala Vyšší odborná škola publicistiky společně s názorovým zpravodajským webem info.cz. Jejím hlavním partnerem byla společnost T-Mobile. Do užšího výběru postoupilo 20 studentů, ze kterých porota vybírala vítěze.

První místo

Lukáš Květoň za video, v němž využil řadu žurnalistických žánrů a přiblížil divákům, jak pandemii vnímají jeho vrstevníci.

Druhé místo

Maxmilián Tvrdík za speciální webovou stránku na téma Doba koronaviru.

Třetí místo

Eliška Nováková s textem Audemie, který pojednává o tom, jak pandemii prožívá její autistický bratr.

Čestné uznání

Porota se po dlouhé diskusi rozhodla ocenit uznáním a chytrým telefonem od partnera soutěže, společnosti T-Mobile, ještě další autory, jejichž příspěvky se sice neumístily na "medailových pozicích", ale zaslouží si být zmíněny. Její uznání dostávají Johana Sedláková, Michal Bělovský, Kristýna Šeděnková, Barbora Cabalková s Vojtěchem Bogdánym a Filipa Janoušková.

Gratulujeme


Minisérie rozhovorů s lidmi, kteří mají co říct

Kateřina Švehlová, http://www.gymh.cz

To, že svět už nikdy nebude jako dřív a něco jako návrat do normálu je spíše utopická myšlenka, už si připustil asi každý z nás. Nikdo ale nedokáže obsáhnout svým zájmem všechny obory a uvědomit si, co změní covid v každém jednom z nich. Proto jsem se rozhodla oslovit několik málo lidí, o kterých si myslím, že v jejich odvětví pandemie spoustu věcí změní a zeptat se jich na jejich názory, postřehy a především na jejich vizi do budoucna.

Martin Bitman (38)- cestovatel, dobrodruh, fotograf, pedagog

Martin Bitman je cestovatelem, dobrodruhem a fotografem, když je zrovna v Česku, pracuje jako speciální pedagog s tělesně postiženými. Deset let cestoval po světě, vypravil se na skoro dvacítku expedic a navštívil desítky zemí. Od těch nám známějších, jako jsou Norsko, Švédsko nebo Rusko, až po ty, kam málo kdo z nás zabloudí. Například Jordánsko, Arménie, Gruzie, Sýrie, Pákistán nebo Tádžikistán. Na svých cestách toho zažil víc než dost a své putování shrnul ve fotografické knize „Deset let na cestách“. Co podle něj změní covid ve školách pro zdravotně postižené a která z navštívených zemí zvládne podle jeho názoru pandemii nejlépe? A má česká mentalita nějakou vlastnost, která brání hladkému překonání korona krize?

Dej každému dni příležitost, aby se stal tím nejkrásnějším dnem v tvém životě. To je vaše motto řídíte se jím i nyní, když se může všechno zdát ztracené a beznadějné?

Já se vždy na každé negativní věci nebo i době snažím najít něco pozitivního. Takže to beru i tak, že i když to teď třeba nevypadá tak jak bychom si přáli, tak se z toho časem dokážeme poučit. Spousta lidí až teď zjišťuje jaké to je, když přijde například o kontakt s rodinou, a že si mnohdy neuvědomujeme, co vše bereme za samozřejmost. Dřív se mohl člověk sebrat a odjet kamkoliv, to teď také nejde. Řekl bych, že tato doba nahrává tomu, aby si lidé uvědomili, že to co bylo dřív běžné, nemusí být běžné navždy a měli bychom si toho víc vážit.

Na začátku své knížky píšete, že cestování je pro vás zdravou drogou. Jak se vám bez ní teď žije, nemáte absťák?

Teď to mám jednodušší v tom, že se mi loni narodil syn, což to je pro mě velká životní změna. A i díky tomu rozruchu, co nám to doma způsobilo, člověk snadněji zapomene právě na to, že zrovna nikde necestuje. Jakmile odezní první tři roky, tak bych určitě někam rád vycestoval a doufám, že už to bude možné i co se proti epidemiologických opatření týče.

A kam byste tedy rád vycestoval, až to bude možné?

Já mám obecně rád asijské státy. Ve své knize i zmiňuji, že takovým mým druhým domovem je Nepál. Ale celkově mám rád státy střední Asie, jako třeba Tádžikistán, Kyrgyzstán, Kazachstán atd. Takže asi nějaká destinace tímto směrem.

Deset let jste cestoval po světě, vyrazil jste na dohromady 16 expedic a navštívil desítky zemí. Takže si myslím, že o kulturách a ekonomikách v jednotlivých oblastech máte větší přehled něž většina z nás. Která země, v níž jste byl, podle vás ustojí tuto pandemii nejlépe a proč?

Možná to bude znít špatně, ale myslím si, že by se dalo říct, že čím chudší stát, tím lépe se s pandemií vyrovná. Vím, že to bude stát spoustu bolesti a ztrát, ale ve finále si myslím, že se s tím vyrovnají líp, než například západní vyspělé země. Protože toho zkrátka spoustu neřeší, mnoho věcí si dokážou odůvodnit vírou. Neviděl jsem to přímo v souvislosti s covidem, ale jednou jsem byl v Nepálu při jednom z největších zemětřesení (cca 7 stupňů Richterovy stupnice), které tam kdy bylo. A přijde mi, že právě třeba Nepálci to berou jako součást života. Zařídí ty praktické věci od prvotních zásahů, kde zachraňovali přeživší, přes odklízení sutin, až po stavbu nových domů. Jim to tam zničilo a zasypalo nádherné náměstí, dalo by významem asi přirovnat k našemu Staroměstskému náměstí. Oni to vezmou tak, že se to za pár let postaví znovu a jde se dál. Myslím si, že tak to bude i s pandemií, samozřejmě se s tím budou vyrovnávat postupně. Berou to prostě tak, že ty choroby tu byly, jsou a budou. Klíčová je v tomto víra. Pokud by se to ale mělo stáhnout na čísla a počty zemřelých, tak je asi jasné že vyspělejší západní země na tom budou lépe. Ale co se takového toho nastavení a mentality těch lidí týče, tak například u nás je vidět, že lidi ve všem ovlivňuje strach. Lidé v Nepálu to zkrátka neprožívají tak intenzivně a berou to jako součást života.

Myslíte si tedy, že česká mentalita a kultura má oproti jiným zemím světa nějakou vlastnost, která jí bude bránit, se z pandemie vzpamatovat?

Češi jsou obecně takoví „všechno vím, všechno znám“, na druhou stranu si ale ze všeho dokážeme udělat legraci. Už druhý den po nějaké katastrofě je internet plný všelijakých memu a vtipných koláží, v tom jsme skvělí. Ale když si člověk rozklikne diskuze například na téma vakcinace, nebo nošení roušek, je tam patrné to, že lidé kladou čím dál tím menší důraz na odborníky. V Nepálu by se řeklo, že se bude očkovat a ti lidé by to brali jako fakt, protože to řekl nějaký odborník. U nás v tom lidé akorát budou hledat problémy a mnohdy nesmyslné důvody, proč by to mělo být jinak. To si myslím, že není úplně dobrá vlastnost, která by nám měla pomoci pandemii zvládnout.

Poté co jsem si přečetla popis jedné z vašich výprav, které jste dal zpětně název „Cesta, kterou nám hvězdy nepřáli“ si ještě říkám, jestli může mít člověk jako vy z koronaviru vůbec nějaké obavy? Protože hemoragická forma horečky dengue, zemětřesení na vrcholu aktivní sopky, ukradený pas, odcizené peníze, ztracený batoh, otrava vodou, stornovaný let, zničený telefon, riziko vyhoštění... To už člověka fyzicky i psychicky zocelí ne?

Člověk má strach vždycky. Nechci, abych působil jako nějaký dobrodruh, který má pocit, že ho nic nemůže překvapit. Kamkoliv jedu, tak mám vždycky do jisté míry obavu, ale rozumnou obavu. Důležité je se tím strachem nenechat dohnat. Když jsem jel do muslimských zemí, jako třeba Pákistán nebo Irán, tak mi lidé tady v Česku často říkali, ať tam nejezdím, že je to samý terorista. Samozřejmě to riziko tam bylo, i když třeba 90% lidí tam je skvělých a přátelských. Když jsem jezdil pracovat do Anglie, tak tam je řekl bych dost podobná pravděpodobnost, že se něco stane, když třeba pojedu v londýnském metru. Myslím si, že to samé může být i s těmi nemocemi. Nějaký respekt je zdravá věc, ale rozhodně se tomu člověk nesmí úplně poddat.

Vy jste zmiňoval Pákistán. Což podle této citace z vašeho blogu bylo místo, kde se vám opravdu hodně líbilo. „Za 14 dní v Pákistánu jsme se necítili jedinou minutu nepříjemně. Lidé tu byli jedni z nejpříjemnějších a nepohostinnějších, na které jsem v životě narazil. Informace, které člověk dostává z médií, jsou opět zcela mimo. Je obrovská škoda, že po 11.9.2001 přestali lidé tuto překrásnou zemi navštěvovat. Přál bych jí, aby lidé opět začali vnímat její kouzlo.“ Já jsem hledala, jak je na tom Pákistán, co se koronaviru týče a podle oficiálních dat je tam nyní zhruba 20 nakažených na 100 000 obyvatel. V Česku se tato hodnota pohybuje kolem 1500 nakažených. Věříte těmto datům?

Z hlediska testování by to i pravda být mohla, ale otázka je, kolik je dohromady provedeno testů, komu ty testy dělají, jestli je třeba dělají jen ve VIP skupině, například mezi vládou. Hlavním důvodem bude asi počet testovaných.

Kdyby vás měl někde na cestách zastihnout koronavirus, v jaké zemi byste nechtěl uvíznout?

V nějaké evropské, Čechy beru trošku jinak, to je pořád můj domov, ale například v Anglii bych dlouhodobě zůstat nechtěl. Zas na druhou stranu by mi nedělalo problém uvíznout i na několik let v těch Asijských státech.

Když jste zmínil Anglii. Pokud se nepletu, tak vy tam máte klienta o kterého se staráte. Teď je asi těžké se tam dostat, jednak kvůli koronaviru a pak také kvůli vystoupení Velké Británie z EU. Jste nějak ve spojení nebo jste během pandemie naprosto přerušili kontakt?

Já jsem tam přijel před zhruba sedmi lety přes jednu organizaci, která se snaží vrátit do života lidi po úrazu míchy. Funguje to tak, že asistent poskytuje klientovi péči 24 hodin denně střídavě po dobu zhruba měsíce. U jednoho klienta se pak střídá zhruba osm lidí. Já jsem svého klienta poprvé poznal před sedmi lety, takže by možná bylo lepší ho nazývat přítelem. Naposledy jsem za ním byl loni v únoru. Poté jsem tam měl jet na velikonoce 2020, ale to už nevyšlo. Když jsem tehdy odlétal, tak mě vůbec nenapadlo, že se to celé takhle zkomplikuje. Pak jsem se do Anglie podíval až v létě a to dvakrát na 10 dní i díky tomu, že Británie udělala řadu výjimek, mimo jiné i to, že pokud jste nepostradatelnou součástí systému ( tzv. key worker), tak nemusíte nastupovat do karantény. Tato výjimka byla ale na podzim zrušená, takže potom už jsem tam nejel. Pořád jsme ale v kontaktu, jak jsem již říkal, je to spíš kamarád, takže si jednou za týden zavoláme, popovídáme a postěžujeme si, ale už bych se za ním rád podíval i osobně.

Nyní se již nějakou dobu nacházíte zpět v České republice a pracujete jako speciální vychovatel na školách Jedličkova ústavu pro tělesně postižené. Zajímalo by mě, jaký máte názor na to, že speciální školy, včetně té kde učíte, se v rámci vládních opatření vždy zavírají jako poslední a otevírají jako první, i přesto, že právě tělesně postižení jsou jednou z rizikových skupin?

Z hlediska zavírání a otvírání si myslím, že hlavně rodiče našich žáků jsou rádi i za omezený provoz. Trávili se svými dětmi čas od března do začátku září, a tyto měsíce pro ně mohly být velmi náročné. Takže co se týká otevření speciálních škol, tak to jsem spíš pro, byť v nějakém omezenějším režimu, ale přijde mi to jako šťastnější varianta, než otevírat a zavírat každý měsíc. To že nemusí mít ochranné pomůcky, bohužel u některých studentů zkrátka není fyzicky možné.

Co změní covid? Jak v cestování, tak ve vaší práci.

Jsou to jen mé odhady, ale co se cestování týče, tak tam si myslím, že se zavede něco jako covid pasy, nebo nějaké očkovací průkazy, jako je například u žluté zimnice. Rozhodně si ale nemyslím, že by něco jako covid pas vyžadovaly všechny státy. Řekl bych, že to bude spíš vyžadováno při vstupu do například vyspělých evropských zemí. To jsou dopady z hlediska praktičnosti. Pak je tu druhá věc, a to sice fakt, že spousta turistů bude mít v následujících letech strach vycestovat.

A u vás v práci, je tu něco co si myslíte že covid třeba už změnil a bylo by dobré si tu novinku již ponechat?

To asi ne, my jsme tady přeci jen taková bublina. Jediné co mě napadá je to, že by zkušenost s pandemií mohla vymýtit jeden z častých nešvarů na pracovištích a to sice, že pokud se člověk necítí dobře tak má tendenci tu nemoc přecházet a dál chodit do práce. My máme nyní přímo nařízeno, že pokud se necítíme dobře tak do práce chodit nemáme. Bylo by dobré, kdyby se tento zvyk udržel i v normálním režimu.


Michaela Nedvědová (29) - specialistka na vzdělávání a komunikaci v Greenpeace Česká republika

Michaela Nedvědová je pracovnicí Greenpeace Česká republika, v této organizaci se zabývá především propojením vzdělávání s otázkami životního prostředí. Co změnil a změní covid v přístupu k ochraně životního prostředí a vrátí se podle ní ještě někdy delfíni do Benátek?

Vy máte v Greenpeace na starosti workshopy, přednášky a obecně komunikaci s lidmi. Přepokládám, že během pandemie jste nemohla svoji práci dělat tak jako dřív. Organizovali jste nějaké online workshopy či přednášky?

Naše práce v rámci vzdělávacího programu pro školní prostředí se velmi změnila. Snažili jsme se nabízet nejrůznější online webináře právě pro studenty. Ale největší změna, kterou nám v Greenpeace covid přinesl, byl vznik úplně nového projektu, který se jmenuje Akademie Greenpeace. Tento projekt je mířený na širokou veřejnost a jeho cíl je velmi podobný jako u dalších vzdělávacích programů, které pořádáme. Jenom cílovou skupinou nejsou jen studenti. Zkrátka jeho náplní je přinášet informace o životním prostředí široké veřejnosti.

Takže nyní pokud to dobře chápu, pracujete téměř výhradně v online prostředí?

Ano víceméně všechno funguje na online bázi. Myslím si, že u nás v organizaci, jsme ještě o trochu více opatrní. Máme i přímo z centrály doporučeno, být v opatřeních proti koroně o stupeň přísnější, než jsou požadavky v dané zemi. Takže jsme velmi opatrní s pořádáním jakýchkoliv aktivit, kde se lidé osobně setkávají. A co se týká školního prostředí, tak tam se trošku do budoucna obávám, že se možná omezí spolupráce mezi neziskovkami a právě školním prostředím. Protože učitelé budou zahlceni nejrůznějšími povinnostmi a nebude tam takový prostor pouštět do škol právě neziskové organizace, které tam velmi často odvádí důležitou práci.

Jak jste již zmiňovala, nyní logicky nemůžete jezdit do škol dělat přednášky a nepředpokládám, že by vám školy během distanční výuky, kterou občas sami těžko zvládají, daly ještě prostor k tomu žákům udělat nějakou online přednášku. Dosah do školního prostředí tedy asi nyní není takový, jaký byl před pandemií.

Naše aktivity v tomto odvětví nejsou úplně pozastavené. Už na jaře jsme připravovali nějaké webináře pro školy se kterými spolupracujeme dlouhodoběji. Myslím, že jsme měli trošku náskok, před některými školami tím že jsme mezinárodní organizace a komunikovat přes online nástroje je pro nás součást denní práce. Takže pro nás nebyl problém se tomu online prostředí přizpůsobit. I proto mě trochu mrzí, že jsme nějak rychleji nezareagovali a třeba i co se online nástrojů a sdílení nějakého know-how s učiteli, nepomohli. Na podzim, jsme pak spolupracovali se školami v rámci projektu „Samet na školách“. Těch poptávek které nám chodí, je ale mnohem méně, než bylo předtím.

Mluvila jste o celém novém projektu „Akademie Greenpeace“, který jste během pandemie rozjeli, je tohle jedna z věcí, kterou si budete chtít ponechat i po koroně?

Určitě, obecně celá kancelář hodnotí velmi pozitivně, že něco takového vzniklo. Ten projekt je naplánovaný i na tento rok a myslím si, že to bude už do budoucna pevnou součástí našeho programu. Protože obecně vzdělávací sekce se k mému velkému potěšení rozjíždí.

Již od jara se všichni nacházíme v jakémsi lockdownu, který měl bezpochyby vliv na životní prostředí. Pár příkladů, přibližně 25% pokles emisí oxidu dusíku začátkem roku v Číně, podobnou situaci jsme na jaře mohli sledovat i v severní části Itálie. Od 1. února do 19. března se emise oxidu uhličitého v leteckém průmyslu snížily ve srovnání se stejným obdobím loni o více než deset milionů tun, protože aerolinky zrušily lety. To je z vašeho pohledu předpokládám příjemná změna. Myslíte, že tyto výkyvy budou mít byť jen nepatrný dopad na životní prostředí i z dlouhodobějšího hlediska, nebo se vše vrátí do normálu spolu s běžným životem?

Je to velmi těžké posoudit. Pro mě je to spíš jako věštění z křišťálové koule, protože k tomu nemám žádná vědecká ani sociologická data. Těžko říct, jak se společnost bude chovat, jestli to byla dostatečně dlouhá doba pro to, aby se ty nové návyky, které si v době pandemie musela vytvořit, staly trvalými…..

Já se na to ptám proto, že takovýchto krizí už tady pár bylo. Tato sice patří mezi největší, ale například ekonomická krize 2008 nebo epidemie nemoci SARS v roce 2003. Žádná ze studií ale nikdy nepotvrdila, že by to mělo nějaký dlouhodobý dopad na životní prostředí. Mně z toho tedy vychází to, že až se vyhrabeme z nejhoršího, tak se vše včetně například vyprodukovaných emisí oxidu dusíku vrátí do normálu a veškeré tyto výkyvy budou jen malým bezvýznamným poklesem na grafu.

Je to dost možné, toto jsou všechno moje názory a není to nic, za čím by Greenpeace jako organizace stála. Obecně ta moje vize, nebo naděje, je v tom, že i přes to, že tam budou nějaké pozitivní nebo negativní výkyvy, ten obecný trend se bude postupem času měnit. To je i něco, co se snažíme prosazovat v našem vzdělávacím programu. Aby se společnost i jednotlivci sami snažili jít cestou udržitelnějšího životního stylu nehledě na to, jestli ho museli praktikovat nuceně v důsledku covidu. Já bych se spíš přikláněla k tomu, aby to vzniklo přirozeným vývojem. K tomu je ale potřeba dál společnost v klimatických otázkách vzdělávat. To je asi cesta, kterou bych se chtěla vydat, ale obávám se, že to je trošku běh na dlouhou trať a v současném stavu klimatické nouze jsou tyto dvě myšlenky možná trošku nesourodé.

Vy máte mimo jiné v Greenpeace na starost práci s dobrovolníky, přibylo během pandemie lidí, kteří se aktivně zapojují do vašich projektů?

Od nás z Čech ze začátku pandemie údaje nemám, ale můžu říct nějaké údaje ze zahraničí. Tam byl velký nárůst zájmu o dobrovolnictví v organizacích, které se zabývají ochranou životního prostředí. Sice tam úplně nevidíme tu přímou linku mezi ochranou zdraví, která hodně lidí v tu dobu trápila a podle mě se cítili trošku bezmocní a chtěli nějak pomoc, což si myslím, že může být i jedním z těch důvodů, proč se Češi tak hodně zapojili do šití roušek, protože seděli doma a nevěděli jak můžou pomoc a najednou se objevilo něco, jak může pomoc každý. Možná si někdo tu bezmoc a snahu pomoci přetavil do ochrany životního prostředí, takže jiné pobočky zaznamenaly velký nárůst dobrovolníků.

V této době se bohužel celé téma ekologie a ochrany životního prostředí posouvá na vedlejší kolej (otázka je jestli už tam pro některé světové lídry nebylo odsunuté i předtím). Až se dají věci alespoň trochu do pořádku, jak dlouho myslíte, že bude trvat, než se opět začnou ekologická témata řešit ve větší míře?

Přemýšlím, zda dokážu objektivně zhodnotit, jestli toto téma mělo dostatek prostoru v médiích i před pandemií. Tím, že se pohybuji v nějaké bublině, tak ke mně přirozeně přichází zprávy ohledně ochrany životního prostředí ve větší míře. A jestli tomu mainstreamu se v nějaké velké míře informace o ochraně životního prostředí dostávaly předtím... Já sama nevím, možná je to jen moje skepse, jestli to tak opravdu bylo.

Možná by bylo lepší se zeptat spíš na to jak dostat téma ekologie zpět do médií.

Na to bych taky ráda našla nějakou vhodnou odpověď. Možná to trošku pramení z mé osobní strategie k ochraně životního prostředí, nebo k tomu, jak by se lidé měli dostávat k zájmu o životní prostředí. Já si nemyslím, že tam chybí nějaký „aha“ moment, červená vlajka, kterou když dostaneme do medií, tak se široká veřejnost probudí a začne něco dělat. Já se trošku bojím, že něco takového nemáme, nebo že jsme se o to pokoušeli, ale stejně to úplně nezabralo. A to je asi ten důvod, proč se věnuji tomu vzdělávání. V tom já vidím tu budoucnost. Lidé se musí chtít zajímat o ochranu životního prostředí sami. A to je vývoj, ke kterému musí každý dospět.

Současná situace ukázala, že společnost se opravdu dokáže sjednotit a v krizových situacích táhnout za jeden provaz, přizpůsobit se, omezit svoje komforty. Proč tohle podle vás nefunguje, nebo ne v tak velké míře právě v ekologii. Je to tím, že společnost nevnímá tolik ty přímé dopady? Protože evidentně ten potenciál v tom se spojit a začít i s globálními problémy něco dělat tam je, viděli jsme to během první vlny koronaviru na jaře.

Úplně jasnou odpověď na to nemám, napadají mě důvody proč to tak může být. Vůbec nechci nějak zlehčovat nebo zjednodušovat covid, ale i tak si myslím, že to téma je mnohem srozumitelnější, než klimatická změna. Třeba já když jsem nemocná, tak vidím to světlo na konci tunelu, které za nějakou dobu přijde. Možná na začátku lidé doufali, že to světlo na konci tunelu přijde dřív. Nikdo si na začátku neuvědomoval, že to bude až tak závažné, jako to ve výsledku je. Ale i tak si myslím, že je to pro širokou veřejnost jasnější a srozumitelnější. Zkrátka teď je tady nějaký virus a musíme proti němu bojovat. Mimo jiné tím, že uděláme nějaká opatření. Kdežto u té změny klimatu mi to přijde mnohem náročnější a komplexnější. Spousta lidí řekne, že tomu nerozumí, takže se k tomu vlastně nechtějí vyjadřovat. Obecně bych řekla, že ta komplexnost může být tím hlavním problém.

Co je tedy podle vás to co změní covid ve vašem oboru? Případně co už změnil a bylo by dobré si tuto změnu jako společnost již ponechat.

Já se budu spíš snažit najít nějaká pozitiva. Jednoznačně efektivita práce, řekla bych, že jsme se všichni ještě víc posunuli v počítačové gramotnosti a to nás může posunout dál, co se té efektivity týká. Zároveň nám online práce z domova umožňuje lépe rozvrhnout čas. Myslím si, že lidé pak mohou být spokojenější ve svém soukromém životě, protože budou mít větší svobodu a budou si moci lépe rozvrhnout svojí pracovní a soukromou dobu. A co se týká konkrétních bodů v Greenpeace, tak jak jsem již říkala rozjeli jsme celý nový projekt „Akademie Greenpeace“, který nám do budoucna zůstane.


Terénní sociální pracovnice (59 let)

Abychom si skutečně dokázali představit, co změní covid, je nutné se zeptat někoho z první linie. Pakliže pracujete jako sociální pracovnice v pečovatelské službě střediska sociálních služeb Prahy 1, každý den jezdíte za seniory a zdravotně postiženými, tak rozhodně se za člověka, který čelí koronaviru každý den můžete považovat. Jak poznamenal covid i osobní život lidí, kteří pracují se seniory? Dá se pozorovat mezi starší generací změna nálad, anebo dokonce psychické problémy způsobené pandemií? A změní covid postoj seniorů k moderním technologiím?

Popíšete nám prosím, v čem přesně spočívá vaše práce?

Jednou z priorit je poskytování dostupné individuální péče klientům v jejich domácnostech a v Domech s pečovatelskou službou dle jejich potřeb. Snahou je, aby klienti v terénu setrvali co nejdéle ve svém známém domácím prostředí při zachování dosavadního způsobu života, a zároveň citlivě podporujeme jejich soběstačnost.

Předpokládám, že během pandemie se vaše práce výrazně změnila. V čem nejvíce?

Ano, bylo potřeba zavést okamžitě a průběžně dle okolností řadu opatření, která mají svá opodstatnění, což se současně se nejvíce dotklo každodenního života seniorů, jejich kontaktů s rodinou, okolím atp. Kvůli koronavirové pandemii se život změnil doslova ze dne na den. Bylo potřeba se se situací vyrovnat a přizpůsobit jí každodennímu počínání. Kvůli vysokému věku a různým chronickým onemocněním jsou senioři v tomto ohledu stále nejohroženější skupinou obyvatel.

Samozřejmě velká zátěž po celou dobu se dotýká rovněž všech pracovníků, kteří svým profesionálním počínáním, velkou mírou empatie složitou situaci zvládají a seniorům jsou velkou oporou. Myslím, že vás bez váhání mohu označit za člověka v první linii. Zažíváte v posledním roce nejtěžší období od doby, co na své pozici pracujete?

Ano, lze to tak nazvat, tato korona virová doba přinesla řadu situací, na které jsme nebyli zvyklí, museli jsme se všichni přizpůsobit ze dne na den novým opatřením a omezením, která jsme v takové míře doposud nezažili. Bylo potřeba situaci přijmout a vyrovnat se s ní a konat co je potřeba…

Pracujete se seniory, vnímáte obecnou změnu nálady a postojů právě mezi touto věkovou skupinou od té doby co se nacházíme v lockdownu?

Samozřejmě, velmi záleží na vnitřním nastavení jedince. Důležitá je zde profesionalita pracovníků a následná komunikace vůči seniorům. Obecně každý prožívá v této době nějaký svůj strach, ale v komunikaci vůči seniorům je potřeba opravdu profesionalita, umět seniora povzbudit, pomoci mu zajistit potřeby, projevit empatii vůči jeho obavám a dobře vysvětlit, že zůstat doma je v rámci bezpečí nyní nejdůležitější. Pokud jde o seniory a ty, kteří mají určitá riziková onemocnění, jsou tím více zranitelní a každodenní zprávy vyvolávají možný strach a obavy. Dopadem pro klienty mohou být úzkosti, pocity strachu, i vztek, zvláště sociálně izolovaní a osamělí, u kterých se může zhoršit i duševní zdraví.

Myslíte, že právě díky pandemii se změní celkový vztah seniorů k moderním technologiím a elektronice? Mnohdy byly totiž moderní technologie jediným prostředkem, jak spojit seniory s jejich rodinami.

Zajisté, stále více seniorů používá mobilní telefony, notebook, tablety a právě díky těmto možnostem se mohou se svou rodinou a známými alespoň krátce vidět a promluvit si. Mnozí tak získali k těmto možnostem větší „sympatie“ a důvěru právě v této době

Když jsme již narazily na ty rodiny, je náplní vaší práce i komunikace s rodinami vašich klientů? Případně, bylo i toto odvětví vaší práce nějak poznamenáno pandemií?

Ano, komunikace s rodinami klientů je vždycky velmi důležitá. Nyní je určitě mnohem častější, zvláště u starších klientů, protože rodiny se nyní stýkat nemohou a vzájemný osobní kontakt je velmi omezený.

Pracujete se starší věkovou skupinou a ta je statisticky náchylnější k tomu věřit nejrůznějším dezinformacím a fake news. Setkala jste se během posledního roku s tím, že jste musela některému z vašich klientů vysvětlovat a objasňovat aktuální dění, týkající se koronaviru a opatřením s ním spojenými?

Někdy, v souvislosti s podanými informacemi v médiích, které senioři vnímají jinak.

Znamená to tedy, že si musíte udržovat neustálý přehled právě, například o vládních opatřeních?

Určitě, klienti jsou po celou dobu průběžně informováni o všech vládních nařízeních. Rovněž v rámci zachování bezpečí byla průběžně nastavena i mnohá interní opatření a nutná omezení. Například: Zrušení všech volnočasových aktivit, zákaz vycházení z domů (pouze neodkladná návštěva lékaře), dezinfekce společných prostor, zákaz návštěv (v nutných případech pouze po předložení testu na Covid-19) atd. Zkrátka těch opatření, která se nás přímo dotkla, bylo mnoho.

Je něco, co vám covid ve vašem zaměstnání přinesl a považujete to za pozitivní změnu, kterou by bylo dobré si ponechat i do budoucna?

Obecně pokoru, ve větším rozsahu pracovní součinnost a vzájemnou pomoc na mnoha úrovních…

Dokázala byste najít nějakou pozitivní vizi do budoucna, spojenou s koronavirem. Co změní covid ve věkové skupině 65+?

Obecně myslím hlubší rodinnou a lidskou sounáležitost, ohleduplnost, širší zájem o potřeby druhých, důvěru seniorů vůči moderním technologiím, elektronice, právě nyní je pro mnohé jediným zdrojem kontaktu s rodinami a blízkými. Víru v sebe, rodinu, společnost, radost z postupného návratu k běžným činnostem…

Pár slov závěrem...

Pohledy tří lidí ze třech různých odvětví. Každý vidí pozitiva do budoucna někde jinde, každého se pandemie nějakým způsobem dotkla, jak v pracovním, tak v osobním životě. Ačkoliv jsou jejich pohledy na věc rozdílné, troufám si říct, že je jedna věc, na které se shodnou. Svět, jak jsme ho znali před covidem, už se nám nevrátí. Neznamená to nutně, že všechny změny budou k horšímu. Ostatně, při otázce směřované do budoucna se všichni bez ohledu na obor, věk nebo pohlaví snažili myslet pozitivně. Ale zkrátka - dějiny se budou dělit na svět před pandemií a svět po ní.