Co změní Covid?

Novinářská soutěž pro studenty středních škol
Vyhrajte iPhone, neomezená data nebo školní stipendium na špičkové novinářské škole!

Známe vítěze!

Do finále soutěže “Co změní covid” se nominovalo téměř sto autorů ze středních škol napříč celým Českem. Soutěž pořádala Vyšší odborná škola publicistiky společně s názorovým zpravodajským webem info.cz. Jejím hlavním partnerem byla společnost T-Mobile. Do užšího výběru postoupilo 20 studentů, ze kterých porota vybírala vítěze.

První místo

Lukáš Květoň za video, v němž využil řadu žurnalistických žánrů a přiblížil divákům, jak pandemii vnímají jeho vrstevníci.

Druhé místo

Maxmilián Tvrdík za speciální webovou stránku na téma Doba koronaviru.

Třetí místo

Eliška Nováková s textem Audemie, který pojednává o tom, jak pandemii prožívá její autistický bratr.

Čestné uznání

Porota se po dlouhé diskusi rozhodla ocenit uznáním a chytrým telefonem od partnera soutěže, společnosti T-Mobile, ještě další autory, jejichž příspěvky se sice neumístily na "medailových pozicích", ale zaslouží si být zmíněny. Její uznání dostávají Johana Sedláková, Michal Bělovský, Kristýna Šeděnková, Barbora Cabalková s Vojtěchem Bogdánym a Filipa Janoušková.

Gratulujeme


Možná si tak nějak více rozumíme

Kristýna Šeděnková, http://www.gvoz.cz/

„Co změnil covid?“

Vzpomínáte si vůbec na to, jak jste žili necelý rok zpátky? Většina z nás to měla asi stejně – probudili jsme se, šli jsme do práce či do školy, věnovali jsme se svým zájmovým aktivitám, starali se o domácnost a rodinu, sportovali, bavili se, a potom všem jsme se šli opět nachystat do postele. Další den se kolotoč opakoval. Každým dnem nás provázely technologie a elektronika, každý z nás měl hned po ruce telefon a nikomu to nevadilo. Všichni jsme to brali jako naprosto rutinní záležitost. Všichni jsme žili uspěchaným životem, soustředili se jen na to, co bude zítra.

Nikdo z nás však netušil, jak razantně se tohle všechno ze dne na den změní. Kdybychom jen tehdy věděli, co se na nás chystá…

Já osobně si vzpomínám, jak nám ve škole oznámili, že přecházíme na distanční výuku. Bylo úterý a od středy jsme byli doma. „Huráá, budeme doma!“ byla reakce většiny mých spolužáků. Doteď si vybavuji jejich pohledy, když jsem jako jediná zakřičela přes celou třídu: „Ne! To nemůže být pravda!“

Bylo to z naprosto jednoduchého důvodu; mně jakožto člověka spíše extrovertního představa distančního vzdělávání děsila. Celý den sedět sama před počítačem – online výuka na počítači, odpoledne dodělávání úkolů na počítači, zbylý volný čas strávený na počítači, protože se nikam nesmělo, s nikým jsem se setkávat nemohla. Tohle všechno bylo to, co podněcovalo mé obavy a k mému zklamání se naplnily velice rychle.

Trvalo mi asi měsíc, než jsem si zvykla a objevila i ty kladné stránky údělu zůstat doma. Uznávám, že jsem ze začátku trpěla, protože jakmile jsem dlouho sama a nemám si s kým povídat, klidně i o naprosto běžných věcech, zůstávám napospas mým myšlenkám, které mě dokážou zanést na místa vzdálená i blízká, na místa, kde jsem šťastná i zarmoucená. Později se ale ukázalo, že jakmile jsem ve svých povinnostech našla opět řád a naučila se je rozvrhnout tak, abych znovu nabyla pocitu, že vše stíhám, i mé myšlenky mi začaly poctivě a řádně sloužit.

Díky ze začátku nekonečné samotě jsem začala vnímat více sama sebe. Uvědomila jsem si, že život, který jsem dosud žila, byl neskutečně uhnaný. Myslela jsem stále jen na to, co bude a co se má stát, a nikdy si pořádně neužívala chvíli, která se zrovna odehrávala. Celé to období mě přimělo zeptat se sama sebe: Chceš opravdu žít takhle? Až budeš za několik let vzpomínat na to, co jsi dělala a jak jsi žila, chceš si odpovědět takto?

Nechci.

Ačkoli se to může zdát nepochopitelné, zatímco většina mých známých si po měsíci uvědomila, jak jim škola vlastně chybí, já to cítila opačně. Naučila jsem se totiž na sobě pracovat i jinak a užívat si to. Snažila jsem se svůj čas využívat smysluplně a rozvíjet své znalosti i dovednosti. Přimělo mě to udělat věci, které jsem tak dlouho odkládala, a hlavně jsem si poprvé v životě upřímně řekla, že jsem sama se sebou spokojená a že se mám ráda. Vždycky jsem vnímala hlavně své nedostatky a neohlížela se na své přednosti. Toto období mě však přinutilo se na věci dívat jinak. Zjistila jsem, že můžu být pyšná sama na sebe, že zvládám situaci, že se nevzdávám, že na sobě pracuji a že se snažím plnit si své sny a přání nehledě na to, co mi v tom brání.

Jsem dostatečně paličatá na to, abych si to všechno opravdu myslela a věřila tomu. Vím však, že ne každý pojal situaci zrovna takto. Ne každý má takovou píli, aby přemohl lenost, a sama vím, že ze všeho nejtěžší bylo, a jistě taky je pro spoustu ostatních, najít v tuto chvíli motivaci pro pracování na sobě samém a rozvíjení svého charakteru. Ale vím, že jakkoli dlouhá cesta k tomu vede, každý má tu svou. Opravdu. Jen se nebojte hledat.

Tohle všechno se mi myslí honilo hlavně první polovinu minulého roku. Tu druhou mi však myšlenky přinesly zcela novou a dosud v podstatě neznámou zásobu materiálů k přemítání.

Zatímco první vlna byla, řekněme, lehce sobecká – zaměřovala jsem se hlavně na sebe a nestarala se příliš o ostatní – ta druhá si vzala za cíl mi opět připomenout existenci druhých. V létě, kdy jsem tu možnost měla, jsem nemyslela na věci, jako že bych třeba mohla navštívit své babičky a dědečky. Pak přišla druhá vlna a všechny ty možnosti a světlé vyhlídky mi opět vzala.

Z ničeho nic jsem si začala vyčítat, jak jsem mohla být tak zaslepená a neužívat si chvíle se svými nejbližšími tak, jak bych měla.

Když i v naší rodině nastala situace, kdy jsme museli přistoupit k nutné izolaci, přísahám, že to pro mě byly nejdepresivnější dva týdny mého života. Snažila jsem se se svými přáteli i rodinou zůstat v kontaktu alespoň na dálku přes telefon, ale sami jste jistě zjistili, že to není ono a má to do toho taky neskutečně daleko. Opravdový, upřímný smích – myslím tím ten nezmutovaný zasekaným internetem a rozbitým mikrofonem – mi chyběl ze všeho nejvíc a mně samotné mi na tu dobu z tváře vymizel.

Nedokážu popsat euforii, kterou jsem pocítila, když jsem se opět dostala na čerstvý vzduch a mohla konečně ujít více než třicet kroků po domě. Nejsem si tím stoprocentně jistá, ale možná tehdy se to ve mně rozhodlo; nechci strávit každou svou minutu u elektroniky. Chci žít. Opravdu žít. Nechci se rozhodovat, jestli půjdu tam, nebo tam podle toho, kde budou hezčí fotky a nechci už si víc připomínat, že mám rodinu a přátele jen díky jejich profilové fotografii na sociálních sítích.

Ačkoli mi toto uvědomění situace úplně nepodpořila, nevzdala jsem se. Když byla možnost, sešla jsem se s těmi, na kterých mi nejvíc záleží a řekla jim něco hezkého. Zdá se mi to neskutečné, ale mám pocit, že nás všechny toto zvláštní období ještě sblížilo. Začínám si všímat i u lidí, u kterých jsem to nikdy nepovažovala za možné, že si uvědomují city ostatních, a možná si tak nějak více rozumíme.

Nevím, jak dlouho bude trvat, než se to podaří, a jestli to vůbec někdy nastane, ale až to jednou všechno skončí, přála bych si, abychom si z toho všichni něco odnesli. Abychom se k sobě chovali ohleduplně a navzájem si pomáhali, respektovali volby ostatních, nebáli se říct svůj pravý názor, abychom se zbavili ostychu říct někomu, že je máme rádi a jak jsou pro nás důležití. Myslím, že tohle byla pro nás nejcennější lekce toho, abychom si dávali pozor, aby nebylo příště už pozdě.