Co změní Covid?

Novinářská soutěž pro studenty středních škol
Vyhrajte iPhone, neomezená data nebo školní stipendium na špičkové novinářské škole!

Vrátí se nám život před pandemií?

Lenka Fialová, Gymnázium Moravský Krumlov

Vrátí se nám život před pandemií?

Můj osobní názor je, že ne. Nikdy to nebude stejné jako před pandemií, která nás postihla. Ač si to nemyslíme nebo neuvědomuje, každý z nás něco ztratil. Mnoho lidí hlavně svou práci. O tomto se zde ale moc bavit nechci. 

Z mého blízkého okolí není nikdo, koho by to postihlo takhle a sama nepracuji. To, jak jsou na tom majitelé restaurací, kadeřnictví a dalších podobných institucí si asi dovedeme představit všichni sami. Nechci to popisovat jen podle toho, co čtu různě po internetu, jelikož jsem se s tím osobně zkrátka přímo nesetkala a zde bych právě chtěla psát o tom, jak to postihlo mne samotnou. 

Studuji gymnázium a momentálně jsem ve druháku. Prvně nám zavřeli školy ani ne v polovině března roku 2020, s mojí novou třídou jsem se tudíž nestihla ani pořádně seznámit. Přišli jsme o společné zážitky, společný první výlet, hory... 

Pamatuji si, jak jsem se dokonce těšila, až se budou konat přijímačky a já uvidím ty vynervované, možná budoucí spolužáky, kteří budou hledat učebnu, kdy měli psát přijímačky. Ne, že bych byla nějak škodolibá a plánovala jsem se posmívat, spíše jsem se těšila, jak se pozastavím nad tím, vzpomenu i na to, jak jsem je o rok dříve vynervovaná psala já samotná a třeba, pokud se s některým uchazečem o studium na mé škole dám do řeči, jej trochu uklidním a pomohu mu. Jenže to se bohužel nestalo. 

Doufám, že snad tento rok, ale těžko říci. Toto píši 6.1., kdy přibylo přes 17 000 nakažených koronavirem. 

Abych se vrátila ke své původní myšlence. Kromě těchto zážitků jsem já, ale i další studenti přišli o pořádnou možnost učit se. Snažím se plnit své povinnosti řádně a věřím, že se mi to i docela daří, ale distanční výuka není plnohodnotná výuka, osobně mi chyběl hlavně kontakt se spolužáky a i učiteli. A to je co říci, jelikož jsem strašný introvert, co se většinou krčí někde vzadu a dělá, že neexistuje. Nicméně učitel do vás takhle nevidí. Nevidí jak se nad probíranou látkou tváříte. Zda si probíranou látku nadšeně zapisujete, jelikož vás to baví a chápete to, anebo se tváříte naprosto zoufale a přemýšlíte, jestli a jak vyžijete z platu, který budete pobírat za dělání kuřete v KFC.

Pokud jste student, ztratili jste vzpomínky, které jste si se spolužáky mohli vytvořit nebo silnější pouto, které jste spolu jako třída mohli mít, ztratili jste spoustu vědomostí, které budete potřebovat. Pokud jste pracující občan, nejspíše jste ztratili peníze, kvůli home office, ale zase vám něco možná přibylo, a to několik šedivých vlasů díky online výuce vašich dětí. Toto mohu dosvědčit při pohledu na svou mámu, která se musela dokonce nabarvit :D (nebojte, píši to sem s jejím souhlasem.) 

Toto vše se ale dá nějak zvládnout. Nejhorší ale je, když ztratíte někoho ze svých milovaných. To není nic, nad čím by se dalo jen mávnout rukou a jen tak to přejít. Jak jsem zmiňovala nahoře, nechci se moc rozepisovat o tom, co jsem kvůli koronaviru nezažila... Jenže s tímto bohužel "zkušenost" mám. Nebudu přímo zmiňovat o koho z mé rodiny šlo. Stačit bude, že to byl trochu vzdálenější příbuzný, ale to neznamená, že to bolí méně. A k tomu všemu vědomí, že toto se stalo v době, kdy se většina naší rodiny s ním nemohla ani jet rozloučit, kvůli omezení počtu osob, které se mohly posledního rozloučení účastnit. Obětí je momentálně skoro 12 500. 

Když koronavirus začal řádit v naší republice, všichni říkali, že to nic není a chřipka zabije za rok lidí více (cca 2000), což je taky samozřejmě hrozné, nechci to zlehčovat. Ale stejně, většina lidí argumentovala tímto... Co říkáte teď? Počet obětí je o 10 000 více, než u chřipky. Možná, kdyby to někteří brali vážněji a opatření dodržovali, číslo by bylo menší. Zde si každý můžeme sáhnout do vlastního svědomí.

A navrch toho všeho výmluva, že "na covid-19 umírají jen staří a nemocní lidé", to je dle mého názoru naprosto absurdní. Sice ano, jsou to nejvíce ohrožení, ale neumírají na něj pouze oni. A i když je jich možná většina - pořád to jsou lidé. Lidé, kteří tu mohli být třeba ještě pět let. I kdyby jen rok nebo měsíc, byl by to drahocenný čas pro ně a jejich blízké, který spolu mohli strávit a dali by ze něj všechno.. Jak jsem psala, mám s tím osobní zkušenost.

Myslím, že když se teď vrátíme k první větě, k oné otázce, na niž jako odpověď toto píši... Vrátí se nám život před pandemií? Odpovím další otázkou.. Je to vůbec vzhledem k tomu všemu možné? Situace je bez pochyb vážná, ale i přesto jsem se tento text snažila pobrat i s trochu humorem. Ten je potřeba, pokud se tedy z toho všeho nechceme zbláznit. Na závěr bych vás všechny poprosila.. Neberte to, co se děje, na lehkou váhu. Nikdy nevíte, kdy a jak se to může dotknout vás.