Co změní Covid?

Novinářská soutěž pro studenty středních škol
Vyhrajte iPhone, neomezená data nebo školní stipendium na špičkové novinářské škole!

Známe vítěze!

Do finále soutěže “Co změní covid” se nominovalo téměř sto autorů ze středních škol napříč celým Českem. Soutěž pořádala Vyšší odborná škola publicistiky společně s názorovým zpravodajským webem info.cz. Jejím hlavním partnerem byla společnost T-Mobile. Do užšího výběru postoupilo 20 studentů, ze kterých porota vybírala vítěze.

První místo

Lukáš Květoň za video, v němž využil řadu žurnalistických žánrů a přiblížil divákům, jak pandemii vnímají jeho vrstevníci.

Druhé místo

Maxmilián Tvrdík za speciální webovou stránku na téma Doba koronaviru.

Třetí místo

Eliška Nováková s textem Audemie, který pojednává o tom, jak pandemii prožívá její autistický bratr.

Čestné uznání

Porota se po dlouhé diskusi rozhodla ocenit uznáním a chytrým telefonem od partnera soutěže, společnosti T-Mobile, ještě další autory, jejichž příspěvky se sice neumístily na "medailových pozicích", ale zaslouží si být zmíněny. Její uznání dostávají Johana Sedláková, Michal Bělovský, Kristýna Šeděnková, Barbora Cabalková s Vojtěchem Bogdánym a Filipa Janoušková.

Gratulujeme


Doufám, že se změníme. Doufám, že budeme měnit

Marie Zavadilová, https://www.g8mb.cz/

Před pár dny jsem slyšela reportáž o muži, který byl od začátku koronavirové pandemie v kómatu a až teď se začal probouzet. Pokud někdo neprožil minulý rok, tak by snad ani nechtěl uvěřit, so všechno se stalo, co všechno se změnilo. Občas tomu nechce uvěřit ani ten, který to prožil a viděl, jak se uzavírá celá Itálie, jak hnutí Black Lives Matter bojuje proti rasovým předsudkům, jak celé Česko šije roušky nebo jak Trumpovi stoupenci pronikají do Kapitolu. Nyní vidíme, jak na sebe jednotlivé události navazovaly a ovlivňovaly jedna druhou, ale stačí se vrátit o dvanáct měsíců zpět a nebudeme se stačit divit, co všechno Covid změnil.

Například já jsem se před rokem učila francouzsky v Belgii, konečně jsem se zařazovala mezi své frankofonní spolužáky a chystala se na koncert s orchestrem… Kvůli koronaviru se žádný koncert nekonal (to ale zas tolik nevadilo, vůbec jsme to totiž neuměli), já jsem odjela domů do Česka (to už mi celkem vadilo), strávila dva týdny v karanténě a začala se připravovat na komisionálky. V té chvíli jsem na své situaci neviděla nic pozitivního, ale dnes, s odstupem několika měsíců, už dokážu ocenit ty okamžiky, které by se bez pandemie nestaly. Jela jsem natrhat konvalinky na chalupu. Naučila jsem se plést. Podzimní večery jsem netrávila ve vymrzlých kostelech na koncertech, ale zachumlaná pod dekou u Netflixu. (Dobrá, ten poslední bod tolik neoceňuji, koncerty mi dost chyběly.)

Co všechno se tedy kvůli Covidu, pokud pominu svůj osobní život, změnilo? Kromě nepatrné změny k lepšímu v nevyrovnaném souboji „učitel vs. počítače a internety“ se změnily lidské vztahy a život v domácnostech. Home-office a znemožnění styku s ostatními lidskými jedinci, to je pro některé splněný sen a pro některé noční můra. Pokud bylo již dříve bráno domácí násilí jako něco, co by se sice dít nemělo, ale v rámci zachování celospolečenského klidu to budeme všichni svorně přehlížet, tak ani nechci vědět, jak moc narostly počty týraných žen i mužů. V mnoha rodinách se naopak situace obrátila k lepšímu, lidé na sebe měli konečně čas, poprvé za dlouhou dobu spolu trávili večery doma a ne na pracovních večeřích.

Koronavirová izolace také změnila pohled společnosti na sociální sítě. Bez Dominika Feriho by se téměř nikdo nevyznal ve vládních nařízeních, ministr školství Plaga na svém instagramovém účtu zjišťoval postoj studentů vůči změně maturit a třešničkou na dortu byl tiktokový účet Úřadu vlády. Sociálním sítím nesmíme odepřít, že dokáží spojit lidi ze všech částí světa. Jeden můj příbuzný strávil jarní pandemickou vlnu v Thajsku a bez Instagramu by nikdo z rodiny nevěděl, co se s ním děje, protože jeho nejoblíbenější odpovědi na e-maily jsou jednoslovné.

Konec mnoha podniků, nedostatek zdravotníků, senioři, kteří už rok neviděli svoje rodiny… To jsou věci, které nám Covid nachystal. Na jaké změny se ale ještě musíme připravit? Doufám, že po tolika měsících bez možnosti vycestovat si budeme vážit svobody, kterou mimo nouzový stav máme. Po tom, co jsme si sami šili roušky, si konečně uvědomíme, že koupit si tričko za pouhých 150 Kč není v pořádku. Až se otevřou koncertní síně, kina a galerie, tak podpoříme umělce, kteří pro nás tvořili i v době, kdy by je prezident nechal vyhladovět. Doufám, že se změníme. Doufám, že budeme měnit. Doufám, že nikdy nepřestanu doufat.