Co změní Covid?

Novinářská soutěž pro studenty středních škol
Vyhrajte iPhone, neomezená data nebo školní stipendium na špičkové novinářské škole!

Známe vítěze!

Do finále soutěže “Co změní covid” se nominovalo téměř sto autorů ze středních škol napříč celým Českem. Soutěž pořádala Vyšší odborná škola publicistiky společně s názorovým zpravodajským webem info.cz. Jejím hlavním partnerem byla společnost T-Mobile. Do užšího výběru postoupilo 20 studentů, ze kterých porota vybírala vítěze.

První místo

Lukáš Květoň za video, v němž využil řadu žurnalistických žánrů a přiblížil divákům, jak pandemii vnímají jeho vrstevníci.

Druhé místo

Maxmilián Tvrdík za speciální webovou stránku na téma Doba koronaviru.

Třetí místo

Eliška Nováková s textem Audemie, který pojednává o tom, jak pandemii prožívá její autistický bratr.

Čestné uznání

Porota se po dlouhé diskusi rozhodla ocenit uznáním a chytrým telefonem od partnera soutěže, společnosti T-Mobile, ještě další autory, jejichž příspěvky se sice neumístily na "medailových pozicích", ale zaslouží si být zmíněny. Její uznání dostávají Johana Sedláková, Michal Bělovský, Kristýna Šeděnková, Barbora Cabalková s Vojtěchem Bogdánym a Filipa Janoušková.

Gratulujeme


Hlubší problémy našeho vzdělávacího systému

Michael Prokop, http://www.bisgymbb.cz/

Koronavirus odhaluje vztah společnosti ke školám, jejich uzavření přinese nepředvídatelné následky


Koronavirus je tu s námi již více než rok. Za tu dobu vznikla řada různých prognóz o důsledcích pandemie na naši společnost. Nejvíce se přirozeně hovoří o vlivu samotného viru na lidský organismus. Dalším předmětem onoho prognostického věštění z křišťálové koule jsou zejména ekonomické dopady protiepidemických opatření, které aktuálně dusí západní Evropu. Mezi nejviditelnější oběti vládních nařízení patří živnostníci, restauratéři a služby obecně. Čemu je však oproti výše zmíněnému věnována daleko menší pozornost, jsou důsledky uzavírání škol.

Pro připomenutí: Poprvé byly školy uzavřeny 11. března 2020 a do konce školního roku se již neotevřely. Na začátku září se sice děti do škol vrátily, ale s příchodem druhé vlny přišlo opět vzdělávání z domova. Distanční výukou zahájily školy i rok 2021 a vzhledem k současnému průběhu očkování to vypadá, že se jí v tomto roce ještě dlouho nezbavíme.

Kdykoliv jsme v průběhu minulého roku snášeli různé restrikce, čelní představitelé této země se s oblibou odvolávali na kroky svých zahraničních kolegů. Vyjádření typu: „Podívejte se do Německa…“, „to samé se dělá i v jiných zemích…,“ apod., zazněly během roku několikrát. Neschopnost naší vlády činit vlastní uvážené kroky vede logicky ke „kopírování“ rozhodnutí jiných států. Obvykle jde o sousední Německo nebo Rakousko.

Očividně ale i při této strategii probíhá určitá selekce, protože ve většině států Evropy je uzavření škol až jedním z posledních, zoufalých opatření. Příkladem mohou být Velká Británie nebo Španělsko, kde v reakci na kritické nárůsty nakažených zakazovali vycházení ve večerních hodinách a omezovali cesty dál než několik kilometrů od bydliště, aniž by se souběžně zavíraly školy.

U nás je tomu naopak. Při zhoršení epidemické situace jsou školy zavírány jako jedny z prvních, spolu s hospodami a nočními kluby. Zároveň je potřeba podotknout, že zatím se neobjevila žádná solidní vědecká studie, která by veřejnosti dokázala, že se koronavirus šíří ve školách rychleji a více než v jiných prostředích.

Jinde v Evropě považují zřejmě právo na vzdělání za jednu z nejdůležitějších životních hodnot a k sáhnutí na něj může dojít jen v extrémní a kritické situaci. Oproti tomu u nás jsou školy vnímány jako pečovatelské ústavy, kam se děti a mladiství odkládají, zatímco jejich rodiče chodí do práce. Je to vidět i na fungování škol po 4. lednu 2021, kdy se mohou prezenčně učit pouze děti z mateřských a speciálních škol, ze základních pak jen žáci chodící do prvních a druhých tříd.

Možná je to kvůli nenabytým znalostem dětí, které ještě ani neumí pořádně číst, spíše se však jedná o jednoduchou rovnici: malé dítě doma = pečující rodič, nemohoucí chodit do práce. Naopak žáci druhého stupně či maturanti ze střední školy už nejspíš umí plně pracovat s počítačem a pravděpodobně se ani nezabijí při přípravě oběda, takže se mohou „dálkově vzdělávat“.

Ztrácí se přidaná hodnota vzdělávání

Co se ale stane se samotnými školáky, středoškoláky, učni a studenty, kteří ve škole za poslední rok strávili asi tolik času jako někteří poslanci ve sněmovně? Předně hovořme o těch, kteří se výuky na dálku vůbec neúčastnili či neúčastní. Podle statistik České školní inspekce bylo takových dětí přibližně 10 000, dalších asi 200 000 žáků či studentů mělo potíže s účastí na výuce. Při zveřejnění těchto údajů mnoho lidí nadzvedlo obočí a přemýšlelo, jak je možné, že se takové množství dětí de facto půl roku neučilo.

Podle dlouholetého ředitele Biskupského gymnázia, Církevní základní, mateřské a základní umělecké školy Hradec Králové a předsedy Asociace církevních škol Jiřího Vojáčka, to není zase tak signifikantní problém. „U nás to jsou čistě jednotlivci, na gymnáziu z 610 dětí vím o třech nebo čtyřech. Na základní škole je to lehce horší, z 250 dětí se tam v každé druhé třídě najde někdo, kdo se výuky vůbec neúčastní. V zásadě jde ale o děti, které již dříve měly například problémy s učením a klasifikací a často pocházející se sociálně slabších rodin.“

Vládní politikou jsou opomíjeny zejména dopady opatření na většinu žáků a studentů, sedící doma u počítače a více či méně pozorně sledující učitele na online hodinách, případně pouze plnící zadané úkoly. „Celé to většinou záleží na jednotlivých vyučujících, v konkrétních předmětech. Nicméně ani od těch pedagogů, kteří tu distanční výuku zvládají výborně, nedostávají studenti to samé, co by dostali ve škole. Trpí zejména hlubší pochopení probírané látky nebo výuka cizích jazyků, tam se plnohodnotná konverzace rozhodně nahradit nedá. Obecně se na dálku ztrácí ta přidaná hodnota, kterou ti žáci získávají při učení se spolu.“

Na otázku, zda je distanční výuka méně efektivní než normální, reaguje pan ředitel hbitě: „Určitě, o tom nepochybuji. Občas se sice vyskytne student, kterému to naopak ohromně vyhovuje, obvykle se jedná o velmi studijně založené lidi, připadající si nejšťastnější, když se mohou učit sami. Ale možná právě tito lidé podle mě tu prezenční výuku potřebují nejvíce, aby se socializovali, ačkoliv si tu potřebu sami neuvědomují.“

Samostatnou kapitolou jsou maturitní zkoušky. Ty byly již v minulých letech dokladem naprostého chaosu ve středoškolském vzdělávání, současná situace však tyto zmatky ještě umocňuje, zejména šílenými experimenty, mezi něž patří například anketa na Instagramu ministra školství Roberta Plagy. Studenti se v ní měli vyjádřit, co by chtěli z maturity vypustit.

Ředitel Vojáček k tomu říká: „To je úplný nesmysl. Snad přece na ministerstvu pracuje dost odborníků, kteří jsou schopni rozhodnout, co se má a nemá dělat. Není možné řídit školství populisticky, podle toho, co si myslí studenti. Tím nechci říct, že by se k tomu nemělo přihlédnout, to rozhodně ne, ale neměla by se podle toho odvíjet celá maturitní zkouška. Obávám se, že v pozadí může být zájem o hlasy prvovoličů, kdy se současná politická reprezentace domnívá, že jim zrušení té či oné části maturity přinese na podzim hlasy mladých lidí. Jeví se mi to jako jeden z dalších úplatků vlády Andreje Babiše vůči voličům. Přitom podle našich zkušeností z jara se loňští maturanti ve výsledcích nijak výrazně neodlišovali od jejich kolegů z předchozích let. Tahle země spíše potřebuje stabilní složení maturit, protože v posledních letech se všechno neustále mění. Už ani sami odborníci na MŠMT neví, jak to má být, jednou se píšou slohové práce, další rok už ne, třetí rok je to zase jinak atd. Každý rok se v maturitách udělá nějaká změna a každý nově nastoupivší ministr školství chce být slavný a první, co udělá, je, že nějak změní maturitní zkoušky.“

Děti přichází o návyky, samotní učitelé pak o motivaci

Podobně hovoří i Věra Kokrdová, zkušená učitelka na I. stupni ZŠ Milady Horákové v Hradci Králové. Konsternovaně se od ní dozvídám o jejích zkušenostech a zážitcích z jarní dálkové výuky druhé třídy. „Měla jsem na hodině 27 dětí a s každým dítětem seděl při hodině jeden rodič, takže se vždycky ozývaly hlášky jako: „…ale támhle ten chlapeček se teď odpojil, tenhle chtěl něco říct…,“ přičemž mi přicházely různé poznámky a komentáře k výuce. Vrcholem byly emaily rodičů, v nichž mi psali své osobní názory, jak by výuka měla vypadat, co třeba dělá jiný osvícený učitel a já ne. Navíc v některých emailech si rodiče na mně lehce vylévali vlastní frustraci z tehdejší situace.“

Hovoří i o problémech učitelů s motivací při výuce. „Ve chvíli, kdy jim (dětem) ztlumím mikrofony, protože bez toho ztlumení se ozývají různé ruchy a rozptyluje to všechny, tak se to strašně pomalu táhne a nic to nezanechává. Sama jsem chvíli přemýšlela, jestli nebude lepší jít někam sázet stromky, protože by alespoň něco po mně zůstalo. Když jsem si to nedávno zpětně sesumírovala, tak jsem dospěla k tomu, že během distanční výuky se probere pouze 30 až 50% práce, co bychom udělali při prezenční výuce. Ještě větší propad je v angličtině, protože si k tomu nemůžeme nic pouštět, tolik konverzovat apod. Osobně jsem si snažila alespoň vytvořit pocit nějakého výsledku té práce, takže jsem třeba vozila jednou do týdne na kole dětem úkoly.“

Kritická je ovšem i k přístupu některých kolegů ze všech stupňů vzdělávání. „Jako učitelka a matka jsem získala zkušenost z přístupů k výuce na základní i střední škole,“ říká učitelka Kokrdová. „ Se smutkem musím říci, že nejhorší to je z mého pohledu na střední škole, konkrétně u mého syna na gymnáziu. Učitelé se občas vůbec nestarají, nejsou důslední, nesnaží se co nejvíc přizpůsobit situaci“. Podobné příběhy nejsou zdaleka neobvyklé, po internetu koluje spousta příběhů o zkušenostech rodičů s neaktivními pedagogy.

Oba zkušení učitelé však vidí i některé pozitivní dopady koronavirové krize, zejména ve školství jako takovém. „Určitě se díky tomu posunuje a posune dopředu digitalizace školství, už teď nastal velký pokrok v tomto směru. Nejen studenti, ale i učitelé s digitálními technologiemi úplně jinak pracují. Současně jsou učitelé nuceni, v pozitivní slova smyslu, věnovat se studentům individuálněji, a zároveň je i komplexněji hodnotit. Rozvíjí se tzv. formativní hodnocení, hodnocení žáků nekončí na známce, učitelé jim vysvětlují, jak a proč jsou různě ohodnoceni, což je potřeba hlavně u menších dětí. A nakonec se začíná ukazovat, že míň je někdy víc, konkrétně mluvím o obsahu učiva. Například já, když učím matematiku, tak cítím, že hlavní je, aby studenti dokázali s různými základy probírané látky pracovat, aby zvládali skvěle ty nejtypičtější příklady, přičemž ty další, na sebe navazující detaily už není tak nutné probírat. To je určitě posun, a možná i k dobrému,“ hodnotí možné pozitivní dopady ředitel Vojáček. „Dětem by to mohlo v určitém směru pomoci, například ve flexibilitě, schopnosti přizpůsobit se nově vzniklému problému, řešit takovéto vyhrocené situace,“ dodává učitelka Kokrdová.

Přes tyto možné pozitivní prvky převládají obavy a skepse nad generací izolovaných dětí sedících doma a nechodících do školy. „Obávám se ztráty návyků. Protože zejména malé děti se takto mohou lehce naučit, že když nepřijdou do školy, do práce, tak se nic nestane, protože nikdy nezažily nebo zapomněly návyk pravidelného pracovního tempa,“ říká učitelka Kokrdová. „Problém je, že tyto děti mohou ztratit určitý tah na branku, určité vzdělávací návyky, motivaci. Největší problém není ten, že se neprobere nějaké množství látky, nýbrž absence vybudování svého postoje k životu, přístupu ke svému vzdělávání, to může zanechat velké škody, které v tuhle chvíli ani neumíme odhadnout. Právě to nejvíce vyčítám naší vládě. Sice to na první pohled vypadá, že se sice nic moc nestane, když se vynechá nějaká látka, ale přitom to zanechá daleko hlubší škody, než že se děti nenaučí nic o měňavkách,“ konstatuje ředitel Vojáček.

Citované názory pedagogů sdílí mnoho žáků a studentů. Každodenní realita distančního vzdělávání je pro většinu školou povinných monotónní, šedá a depresivní. De facto se naplnily obavy ustaraných matek adolescentních chlapců, kteří tráví svůj volný čas pouze u počítače. Nyní drtivá většina mladých žije celé dny jako tito chlapci. V jedné místnosti, u stolu, dívajíce se do obrazovky. Maximálně vylezou do kuchyně pro oběd. Sejít se „po škole“ s kamarády je v podstatě ilegální a nebezpečné, zasportovat si je možné leda tak v lese, všechny možné volnočasové aktivity jsou většinou nedostupné, tedy zavřené. Mnoho mých přátel již pomalu upadá do deprese a letargie a světla na konci tunelu se jim nedostává.

Současná krize snad nepřináší jen negativní, ale i možná pozitivní změny do našeho školství, jakými jsou digitalizace nebo určitá proměna ohodnocení žáků. Koronavirus a protiepidemická opatření však bez obalu odhalují hlubší problémy našeho vzdělávacího systému. Opominout nesmíme ani následky „na duši“ dětí a studentů, kteří izolaci a samotu snáší v mnoha ohledech podobně špatně, jako zavření důchodci. Díky aktuálně převládajícímu přístupu ke vzdělání a současné vládní (ne)taktice v boji proti koronaviru může v této zemi vyrůst generace lidí bez motivace rozvíjení sebe sama, bez pracovních návyků a často bez naděje na lepší život, kterou nám kvalitní vzdělání nabízí. Vzhledem k tomu, že ani na začátku února, kdy sepisuji tyto řádky, nehodlá ministr zdravotnictví Blatný děti do škol v blízké době pustit, se bude s každým dnem úměrně zvětšovat i pravděpodobnost vzniku oněch nebezpečných důsledků, jež si nikdo aktuálně netroufá, a často ani nechce, představovat.