Co změní Covid?

Novinářská soutěž pro studenty středních škol
Vyhrajte iPhone, neomezená data nebo školní stipendium na špičkové novinářské škole!

Známe vítěze!

Do finále soutěže “Co změní covid” se nominovalo téměř sto autorů ze středních škol napříč celým Českem. Soutěž pořádala Vyšší odborná škola publicistiky společně s názorovým zpravodajským webem info.cz. Jejím hlavním partnerem byla společnost T-Mobile. Do užšího výběru postoupilo 20 studentů, ze kterých porota vybírala vítěze.

První místo

Lukáš Květoň za video, v němž využil řadu žurnalistických žánrů a přiblížil divákům, jak pandemii vnímají jeho vrstevníci.

Druhé místo

Maxmilián Tvrdík za speciální webovou stránku na téma Doba koronaviru.

Třetí místo

Eliška Nováková s textem Audemie, který pojednává o tom, jak pandemii prožívá její autistický bratr.

Čestné uznání

Porota se po dlouhé diskusi rozhodla ocenit uznáním a chytrým telefonem od partnera soutěže, společnosti T-Mobile, ještě další autory, jejichž příspěvky se sice neumístily na "medailových pozicích", ale zaslouží si být zmíněny. Její uznání dostávají Johana Sedláková, Michal Bělovský, Kristýna Šeděnková, Barbora Cabalková s Vojtěchem Bogdánym a Filipa Janoušková.

Gratulujeme


Zažíváme nejvýznamnější historickou událost našeho života - jaké změny to pro nás přináší?

Michal Škach, https://www.ssps.cz/

Slyšeli jste někdy větu „Každý si pamatuje, co dělal 11. září 2001.“? Často jsem přemýšlel, jaké to je zažít tak významnou historickou událost, která za několik let skončí v hodinách dějepisu. Přestat přemýšlet jsem mohl 1. března 2020, kdy se Česká republika dočkala prvních tří potvrzených případů koronaviru. Touto zprávou vyvrcholilo tenkrát určité čekání lidí „Kdy se to k nám dostane.“ V ten moment to definitivně přestal být jen nějaký záhadný virus na druhém konci světa, už byl u nás. Dnes je tomu necelý rok a já si stále pamatuji, co jsem onu osudovou neděli dělal.

Snad každý z nás dnes již zná někoho, kdo Covid-19 prodělali, kdo v důsledku vládních opatření bojuje o přežití a někteří z nás jsme bohužel znali i některou z obětí nákazy. Není tedy žádnou záhadou, že pandemie drasticky mění svět již nyní a aktivně zasahuje do našeho každodenního života, avšak spousta lidí si už našla nějaký svůj pandemický režim. Velkou nejistotu cítíme spíše z toho, co se stane až tato krize skončí. Jen jedno je jisté – svět už nebude stejný. Stejně jako u všech zlomových historických událostí, se pravděpodobně celá společnost významně změní a lze pouze spekulovat jak. Na tyto velké změny by se měl každý z nás ve vlastním zájmu připravit, protože ten, kdo se na ně neadaptuje, zůstane nevyhnutelně pozadu.

Nejhůře zasaženým odvětvím je bezesporu kultura. Zavřená divadla, zastavený noční život, posunuté koncerty a festivaly – to vše jsou pro kulturu symptomy Covidu-19. Lze tedy očekávat, že právě tady nás čekají největší změny. Určitá skepse vůči velkým davům bude v lidech přetrvávat nejspíš ještě dlouho po pandemii. Stačí, když si teď pustíte nějaký záznam z vyprodané kulturní nebo sportovní akce a pravděpodobně z těch tisíců lidí na jednom místě dostanete zvláštní nepříjemný pocit, ačkoliv ještě před rokem vám to připadalo úplně normální. Divadelní představení a koncerty se tak nejspíš začnou posouvat do digitálního prostředí, ostatně už se to děje dnes, a bude proto naprosto běžné koupit si vstupenku pouze na živý přenos z dané události.

Digitalizace je nyní celkově trendem z pochopitelných důvodů všude, kde je to možné. Soukromé firmy home office zvládají téměř bez problémů, kdežto školství a jiné státní instituce odhalily své nedostatky, patrné na našich ručně šitých rouškách, chytré karanténě slibované nám od loňského dubna a distanční výuce, která ani zdaleka nenahrazuje tu prezenční. Konzervativní české vzdělávání nepodporující moderní technologie na jaře zkolabovalo v momentě, kdy byly technologie to jediné na co se mohlo spoléhat. Doufejme tedy, že pandemie alespoň vymýtí toto stigma vůči technologiím ve školství.

To bohužel není jediný problém českého vzdělávacího systému, jenž vyšel na povrch. Na různých iniciativách jako je například Spravedlivá maturita lze také pozorovat, jak nesamostatné a líné studenty naše školy vychovávají. Úlevy u maturit jsou pochopitelně namístě u odborných předmětů, jelikož jejich výuka byla značně omezena a samostudium v těchto předmětech může být komplikované, ale výrazné úlevy u didaktických testů z českého jazyka nemají žádné opodstatnění, jelikož každý student maturitního ročníku by se na něj měl být schopný připravit i během distanční výuky.

Celý trend přesouvání veškerého sociálního a pracovního života je vcelku ironický, jelikož již dávno před pandemií se mluvilo o tom, jak nás internet a zejména sociální sítě spojují, ale zároveň od sebe oddalují. Teď je najednou všechno jinak a kvůli nedobrovolné izolaci, kterou musíme podstoupit, se stal internet jedinou bezpečnou cestou jak se s někým spojit. Spoustě z nás tak došlo při štědrovečerní večeři s babičkou přes Skype, jak ani videohovor nemá šanci nahradit fyzickou přítomnost našich blízkých. Snad si toho tedy budeme o to více vážit, až bude konečně opět bezpečné je navštěvovat.

Na závěr bych chtěl zmínit, že právě teď je svět v pravděpodobně nejhorší krizi od Druhé světové války a s válkou jsou úzce spjaté oběti. Ať už jsou to oběti na životech, kterých má pandemie k dnešnímu dni děsivých 2,5 milionu, nebo čas, o který každého z nás okrádá. Někteří dokonce přicházejí o specifické životní etapy, která jim už nikdo nevrátí. Letošní maturanti se nikdy nedočkají svého plesu, od nikoho nedostaneme zpátky nejlepší léta promarněná v karanténě a podobných příkladů je mnoho. Zkrátka současná pandemie není nejhorší krizí, kterou lidstvo kdy zažilo, ale stále obrovskou krizí je a její důsledky každý více nebo méně pocítí ještě dlouho po ní a všem nám něco nenávratně sebere.