Do finále soutěže “Co změní covid” se nominovalo téměř sto autorů ze středních škol napříč celým Českem. Soutěž pořádala Vyšší odborná škola publicistiky společně s názorovým zpravodajským webem info.cz. Jejím hlavním partnerem byla společnost T-Mobile. Do užšího výběru postoupilo 20 studentů, ze kterých porota vybírala vítěze.
Lukáš Květoň za video, v němž využil řadu žurnalistických žánrů a přiblížil divákům, jak pandemii vnímají jeho vrstevníci.
Maxmilián Tvrdík za speciální webovou stránku na téma Doba koronaviru.
Eliška Nováková s textem Audemie, který pojednává o tom, jak pandemii prožívá její autistický bratr.
Porota se po dlouhé diskusi rozhodla ocenit uznáním a chytrým telefonem od partnera soutěže, společnosti T-Mobile, ještě další autory, jejichž příspěvky se sice neumístily na "medailových pozicích", ale zaslouží si být zmíněny. Její uznání dostávají Johana Sedláková, Michal Bělovský, Kristýna Šeděnková, Barbora Cabalková s Vojtěchem Bogdánym a Filipa Janoušková.
Monika Smiešková, https://www.gymnazium-opatov.cz/
Probrala jsem šatník podle hesla: Co jsem neměla rok na sobě, to nepotřebuji. Zbyl mi tam župan a dvoje tepláky.
Touto anekdotou lze předešlý a pravděpodobně i následující rok charakterizovat více než trefně. Stejným pravidlem se však neprotřídil a neprotřídí pouze náš šatník, ale i české ulice. Tam, kde dříve byli lidé, smích, odpadky a podniky živnostníků, budou nyní už jen ty odpadky.
Vysokou školu ekonomickou jsem nestudovala a ani bych se nepovažovala za iracionální, ale mám představu, že ekonomický růst souvisí s posilovnami. A s restauracemi a bary a kulturou a kadeřnictvím a školou a vůbec se vším, co jsme vyřadili z českého šatníku, neboť se bez toho „obejdeme my i naše ekonomika“. Vždyť beztak je to přeci proto, že jsou přesněji řečeno neschopní ti podnikatelé…
Svět se rozdělil vedví. Na ty, kteří s tímto tvrzením souhlasí a na ty, kteří ne. Na ty, kteří šili roušky a na ty, kteří šili šesticípé hvězdy. Na epidemiology a na ty, kteří o všem vědí více. Na ty, kteří jsou v první linii a na ty, kteří epidemii zpochybňují. Na ty, kteří sledují žluté vykřičníky a na ty, kteří v tom mají guláš. Na ty, kteří bojují o život a na ty, kteří bojují o mikrofon. Na ty, kterým pandemii řídí odborníci a na ty, kterým pandemii řídí pes.
Dle doporučení pražská smetánka celý rok seděla, četla knihy a zvedala tím svou beztak nízkou vzdělanostní úroveň. A víte, na co přišla?
- Že je v pohodě mít tepláky od pasu dolů a že není třeba být vždy stoprocentní.
- Že příroda je místem bezpečí, volnosti a svobody i bez pandemie.
- Že volat babičkám by mělo být zcela běžné.
- Že na otázku „jak se máš“ nemusí vždy odpovídat „dobrý“.
- Že jak poslat dopis si musela vyhledat na internetu.
- Že osobní setkání nenahradí žádné sociální médium.
- Že jednorázové by neměly být ani kelímky na kafe, ani křesla ministrů zdravotnictví.
V nouzi jsme poznali maličkosti a v nouzi jsme poznali přítele. Pochopili jsme, že ve dvou, ale i ve dvoumetrové vzdálenosti, se to lépe táhne. Pochopili jsme, že změnou, kterou hledáme ve světě, se musíme stát nejdříve my sami. A já doufám, že k podobným závěrům došla většina lidí a ti, kteří se s nimi setkali až zde, je ještě přijmou k zamyšlení. Na dobrá rozhodnutí a zřízení informačního webu totiž není pozdě vůbec nikdy.
