Co změní Covid?

Novinářská soutěž pro studenty středních škol
Vyhrajte iPhone, neomezená data nebo školní stipendium na špičkové novinářské škole!

Známe vítěze!

Do finále soutěže “Co změní covid” se nominovalo téměř sto autorů ze středních škol napříč celým Českem. Soutěž pořádala Vyšší odborná škola publicistiky společně s názorovým zpravodajským webem info.cz. Jejím hlavním partnerem byla společnost T-Mobile. Do užšího výběru postoupilo 20 studentů, ze kterých porota vybírala vítěze.

První místo

Lukáš Květoň za video, v němž využil řadu žurnalistických žánrů a přiblížil divákům, jak pandemii vnímají jeho vrstevníci.

Druhé místo

Maxmilián Tvrdík za speciální webovou stránku na téma Doba koronaviru.

Třetí místo

Eliška Nováková s textem Audemie, který pojednává o tom, jak pandemii prožívá její autistický bratr.

Čestné uznání

Porota se po dlouhé diskusi rozhodla ocenit uznáním a chytrým telefonem od partnera soutěže, společnosti T-Mobile, ještě další autory, jejichž příspěvky se sice neumístily na "medailových pozicích", ale zaslouží si být zmíněny. Její uznání dostávají Johana Sedláková, Michal Bělovský, Kristýna Šeděnková, Barbora Cabalková s Vojtěchem Bogdánym a Filipa Janoušková.

Gratulujeme


Jak nás změnil Covid

Monika Vargová, http://www.vlasimoa.cz/

Nemohu si odpustit, abych o tom nevyprávěla. O této, ač se to na první pohled nemusí zdát, ubíjející době. Raději si k tomu pustím hudbu. Život s hudbou se totiž zdá být opravdovějším. Pomalá, rychlá, lidová, nostalgická... Co jen to hledám? Tady je to, Svěrák a Uhlíř, že prý není nutno, aby bylo přímo veselo, a tak odcházím nepřímo veselá, nebo možná přímo neveselá? 

Že prý zažít krachy nevadí a já už z dálky slyším broukat si tu melodii drobné podnikatele, kterým krachy život očividně dost znepříjemňují. Jednoho na Nuseláku míjím, nehybně hypnotizuje tvrdou zem pod sebou, držíc se za hlavu udělá krok vpřed. Tak tenhle nudu rozhodně nezažíval, pomyslím si a kráčím, na vážnost situace až pozoruhodně nevykolejeně dál, po tom smutném, všem nám známém betonovém mostě.

Poslední dobou padají jako šachové figurky, věž vyhazuje dámu, dáma krále. Šach mat. Kdy už se rozezní zlatý zvon? Zvuk z něj by měl vycházet tak hlasitý, že se ponese celou Prahou. Bloudím liduprázdným městem, kultura upadá, herci se přesouvají na internet, je to totiž pohodlnější, než hrát ve vydýchaných prostorách Lucerny. Setkávám se po dlouhé době s bývalou sousedkou. Radostně jí podávám ruku, kterou si hned poté dezinfikuji. Odstěhovala se na kraj města, přišla na to, že svou práci může vykonávat z domova. Snažím se vzpomenout, jak vlastně vypadá pod rouškou. Má ve tvářích dolíčky? Velký nos? Tenké rty?

Člověk má chvíli pocit, že jeho život je něco naprosto jiného, nového, jako by doposud nežil, nebo žil, ale ve sladkém oparu nevědomosti. A já bych si právě tu nevědomost, která není trpkou realitou, přála sobecky zpět.

Roušky, vakcíny, rozestupy, věci nyní už absolutně nezbytné a k životu nutné, kdo by si to před lety dokázal jen na chvíli představit. Ohleduplnost, lidskost, obětavost. Zlomyslnost, lakota, nečestnost. Bláznivost? Nemůžu měřit neměřitelné, ale tohle jsou lidské vlastnosti, které se za TU dobu, kterou nechci nazývat dobrou ani zlou, znásobily. 

Konečně slyším ten dunivý zvuk a přestávám se topit ve svých myšlenkách. Celé tohle šílenství končí a my se můžeme vrátit do starých kolejí. Teď už nezbývá nic jiného, než čekat, jaká změna nás opět vytáhne z našich stereotypních životů.