Co změní Covid?

Novinářská soutěž pro studenty středních škol
Vyhrajte iPhone, neomezená data nebo školní stipendium na špičkové novinářské škole!

Známe vítěze!

Do finále soutěže “Co změní covid” se nominovalo téměř sto autorů ze středních škol napříč celým Českem. Soutěž pořádala Vyšší odborná škola publicistiky společně s názorovým zpravodajským webem info.cz. Jejím hlavním partnerem byla společnost T-Mobile. Do užšího výběru postoupilo 20 studentů, ze kterých porota vybírala vítěze.

První místo

Lukáš Květoň za video, v němž využil řadu žurnalistických žánrů a přiblížil divákům, jak pandemii vnímají jeho vrstevníci.

Druhé místo

Maxmilián Tvrdík za speciální webovou stránku na téma Doba koronaviru.

Třetí místo

Eliška Nováková s textem Audemie, který pojednává o tom, jak pandemii prožívá její autistický bratr.

Čestné uznání

Porota se po dlouhé diskusi rozhodla ocenit uznáním a chytrým telefonem od partnera soutěže, společnosti T-Mobile, ještě další autory, jejichž příspěvky se sice neumístily na "medailových pozicích", ale zaslouží si být zmíněny. Její uznání dostávají Johana Sedláková, Michal Bělovský, Kristýna Šeděnková, Barbora Cabalková s Vojtěchem Bogdánym a Filipa Janoušková.

Gratulujeme


Jak jeden vir změnil nejeden život

Natálie Skálová, http://www.vlasimoa.cz/

Slovo Covid je momentálně skloňováno ve všech pádech a není den, kdy by nám média nepřinesla informace o nově nakažených a tragické scénáře… To, co teď prožíváme, je jako špatně napsaná anekdota nebo film, u kterého si říkáte: „Tohle se ale přece nikdy nestane!” To, že se zastaví ekonomika, přestane se cestovat a zavřou se všechna zařízení, která nás dělala šťastnějšími, bylo nepředstavitelné. Věci, které pro nás byly samozřejmostí, se ze dne na den staly nejistými a život nejednoho člověka se tak změnil k nepoznání.

Dnes už je to s přestávkami skoro rok, co jsem se i já s vidinou týdenních prázdnin ocitla doma. Bylo hlášených 50 případů nákazy Covidem a Češi měli strach. Jak to tak ale bývá, s čím se naučíte žít, toho se pak bojíte méně a méně. A bohužel mi přijde, že se tomu tak stalo i u celosvětové pandemie. Ze začátku jsme se jako národ chovali ukázkově, navzájem si pomáhali, porušit zákon bylo nepřípustné a na zdraví nám záleželo více než na čemkoliv jiném.

S často měnícími se zákony a nekonečnými brífinky po zasedání vlády začala autorita Covidu slábnout. Rázem se tak z obávané nemoci stal spíše nezvaný kamarád… Sociální sítě, které by jindy byly přeplněné fotkami z dovolených, koncertů a barů, vystřídaly posty se žlutými vykřičníky politika Dominika Feriho, poukazujícími na to, co se včera mohlo a zítra už moci nebude… Najednou jsem si uvědomila, jak jsme svobodní. Jak jsme mohli cokoliv, kdekoliv a s kýmkoliv a jak jsme si toho mnohdy málo vážili.

Zdá se mi, že ale my všichni svým způsobem potřebovali tuhle nedobrovolnou pauzu. Každý se neustále honí za tím nejlepším, když nakonec sami ani vlastně nevíme, co to nejlepší je. Najednou jsme si našli čas opravit ty dveře, které tak vrzaly, vyzkoušet ten recept, který se nám tak zamlouval, i zkouknout ten film, který nám doporučoval známý. Najednou byl čas na všechno. Potřebovali jsme zastavit a uvědomit si, jak málo stačí ke štěstí a že není třeba se stále honit za něčím lepším. Covid nám dal bezpochyby velkou lekci, ale také nám otevřel oči.

Já jsem pozitivní člověk, myšleno ve starém dobrém významu, a proto nepřestávám věřit, že to společně zvládneme. Jak by řekl Charles Bukowski: „Svět patří těm, co se nepo….!”, a tak doufám, že až se příště potkáme, nebudeme muset úsměvy schovávat pod rouškou a budeme si více vážit běžných životních událostí.