Co změní Covid?

Novinářská soutěž pro studenty středních škol
Vyhrajte iPhone, neomezená data nebo školní stipendium na špičkové novinářské škole!

Známe vítěze!

Do finále soutěže “Co změní covid” se nominovalo téměř sto autorů ze středních škol napříč celým Českem. Soutěž pořádala Vyšší odborná škola publicistiky společně s názorovým zpravodajským webem info.cz. Jejím hlavním partnerem byla společnost T-Mobile. Do užšího výběru postoupilo 20 studentů, ze kterých porota vybírala vítěze.

První místo

Lukáš Květoň za video, v němž využil řadu žurnalistických žánrů a přiblížil divákům, jak pandemii vnímají jeho vrstevníci.

Druhé místo

Maxmilián Tvrdík za speciální webovou stránku na téma Doba koronaviru.

Třetí místo

Eliška Nováková s textem Audemie, který pojednává o tom, jak pandemii prožívá její autistický bratr.

Čestné uznání

Porota se po dlouhé diskusi rozhodla ocenit uznáním a chytrým telefonem od partnera soutěže, společnosti T-Mobile, ještě další autory, jejichž příspěvky se sice neumístily na "medailových pozicích", ale zaslouží si být zmíněny. Její uznání dostávají Johana Sedláková, Michal Bělovský, Kristýna Šeděnková, Barbora Cabalková s Vojtěchem Bogdánym a Filipa Janoušková.

Gratulujeme


Covid změnil spoustě lidí pohled na život

Stanislav Džurný, https://www.gymjes.cz

Covid a vše kolem něj

Co změní covid? Než si tuto otázku položíme, pojďme si o něm něco povědět.

Koronavirus. Už jen to slovo v nás každém vzbuzuje nějaký pocit. Strach, nudu, znechucení, stres a další. Covid, karanténa, promoření, smrtnost, nakažení, vakcína a spousta dalších slov, která v loňském roce byla slyšet častěji než v letech předchozích možná i dohromady, jsou ta další, při kterých se možná cítíme nesví.

Covid-19 už drancuje nějaký ten měsíc a pravděpodobně drancovat ještě nějakou dobu bude. Prvního března to bude už rok, kdy zničil neviditelný neduh plány spousty Čechů a nejen jim, ale celému světu. Když si vzpomenu, jak se většina mých společníků životem v lednu toho roku, jehož číslo by se nemělo vyslovovat, nestrachovala a ani nepřemýšlela, co by se za pár měsíců mohlo stát...

Popravdě, já patřil mezi ně. Nikdo asi nečekal, že koronavirus udeří tak mohutně. „Je to v Číně, ať si to je daleko, to mě nezajímá.“ Nebo: „To je made in China, nic to nevydrží.“ Opak se stal pravdou. Tento „výrobek“ už něco vydrží. Nebo další vtípek: „Covid je jako těstoviny, vznikl v Číně, ale proslavili ho Italové.“ Na toto téma vzniklo hodně vtípků, obrázků a dalších výtvorů pro zasmání.

A co taky lidem zbývá? Být pozitivní je nejlepší prevence na každou nemoc, tedy pokud nejde o výsledek testu. Všichni víme, jak jsme na tom dnes. Nepatříme ani náhodou k zemím, které by byly best in covid. Media ale také k pozitivnímu myšlení moc nepomáhají, a tak nezbývá, než je moc nevnímat a myslet na jiné věci. Jenže někdy tohle všechno skončí. Ale kdy? To není otázka na místě. Lepší otázka by byla spíše: Ale jak? Jak tohle všechno skončí? „Vakcína je cesta“ slýchávám, ale je to tak? To ukáže jen čas.

Co ale covid tedy změní? Budeme stále žít životy jako před tím, než tento koronavirus přenášející se vzájemným kontaktem udeřil? Budeme dělat jako by se nic nikdy nestalo? Určitě ne. Budeme vyprávět svým dětem a vnoučatům o zavřených obchodech, kadeřnictvích a jiných službách, o mnoha zrušených kulturních představení a sportovních událostí, o lidech, kteří ztratili práci, a o lidech v takzvané první linii, kteří bojují, abychom MY mohli brzy žít zase normálně, zatímco oni riskují své zdraví. 

Jeden by mohl namítnou, že je to jejich práce, ale nemyslím si, že to je správné uvažování. Tihle lidé si nevybrali boj proti miniaturnímu viru, ale zapojili se do něj a bojují s ním statečně. A nejen oni. Všichni dobrovolníci, kteří pomáhají v nemocnicích nebo v domovech pro seniory, kde je spousta pracovníků, kteří museli omezit své životy, aby do těchto domovů nepřivedli onu nemoc. Všichni tito lidé si zaslouží velký vděk. Ale dostanou ho? Lidí -hrdinů je spousta. Možná někdy v budoucnu?

Osobně jsem zvědavý, zda se roušky, respirátory, šály a jiné, někteří by je možná nazvali „náhubky“, ochrany úst budou dále užívat. Já dojíždím autobusem do školy. V zimním období se celý nadzvedává poryvy kašle a já sám jsem si chránil ústa dřív, než to bylo „moderní“. Po pravdě to ale bylo proto, abych někoho nenakazil, než abych se nenakazil já. Dnes to vidím jinak. 

Ačkoliv se nikomu nechce zameškávat, možná to v té chvíli bylo lepší, než se plahočit tři čtvrtě hodiny do školy s plným nosem. Budeme ale využívat roušky i v budoucnu? Možná je budeme nosit během zimních chřipkových epidemií. Je sice těžké někomu nařizovat, co musí, takže si nemyslím, že v budoucnu by něco takového jako je povinné nošení roušek šlo. Mohla by se alespoň vydávat doporučení, kdy by roušky nebyly od věci. Zároveň si přeji, aby se nikdo nemusel stydět za to, že má roušku, ale myslím si, že jsme tuto pohrdavost už přešli. Protože když si vzpomenu, jak se lidé dívali před pandemií na lidi s rouškou, vypadalo to, jako by si říkali, že jim přeskočilo. V pandemii je to naopak. Lidé se dívají skrz prsty na ty, kteří roušku nemají.

Doufám i ve větší zápřah moderních technologií ve školství i v normálním životě. Dnešní doba k tomuto pokroku pomohla. Žáci, studenti a učitelé si vyzkoušeli, jaké to je učit se distančně a něco nového se každý z nás v tomto směru naučil. Komunikace s učiteli přes internet a nejen ve škole by mohla pokračovat i po skončení pandemie. Zároveň si myslím, že by přes tyto aplikace šlo informovat žáky mnohem lépe, než tomu bylo předtím. Pro všechny je to přístupné a přístupnější než kdy dřív.

Celkově si ale myslím, že covid změnil spoustě lidí pohled na život. Všechno se změnilo skoro ze dne na den a nikdo nečekal a nevěděl, co se stane. To si myslím nám všem pomůže v dobách budoucích. Přehodnotili jsme své priority a někteří, včetně mě, se zadívali na zdraví a jeho důležitost. Pokud člověk není zdravý, nemůže být po psychické stránce v pořádku a naopak. Když člověk není po psychické stránce v pořádku, může se stát, že nebude zdravý.

Možná jsem doteď zněl pozitivně, ale teď to vezmu z druhé stránky. Jsem ohledně budoucnosti skeptický (a to jsem optimista). Ekonomická krize, nezaměstnanost, nedůvěra ve vedení státu, zpohodlnělost některých. Pojďme odzadu. Jak myslím slovo zpohodlnělost? Jednoduše. Studenti a lidé pracující v home officu si zvykli na komfortnější práci z domova. Podle mě ale nikdo z nás, nebo málokdo, nepracuje tolik, kolik by pracoval v práci/škole. Zkrátka si myslím, že nás bude stát hodně sil vrátit se zpátky do každodenního kolotoče.

Nedůvěra ve vedení státu? Je na každém, jak vidí vládu a její zvládání této krize, na kterou se ze všech stran srší kritika. Jedno se jim musí nechat. Všechno tohle je poprvé a celý svět nikdy nezažil celosvětovou pandemii. Na druhou stranu, je spousta věcí, které naše vláda mohla udělat jinak. Je otázkou času, kdy lidé přestanou respektovat nařízení vydané vládou a podle mě se to už i děje. Letos budou parlamentní volby a já jen doufám, že se vše změní k lepšímu do budoucna a i já získám důvěru v někoho, kdo bude chytře vymýšlet nařízení a bude s námi lépe komunikovat.

Nezaměstnanost? O práci přišla během této krize spousta lidí. Já jich taky pár znám. Ale je jich více než jen „pár“. Lidé z gastronomie, kultury, ubytovacích služeb a služeb cestovního ruchu nezažívají dobré časy. Vrátí se potom zpátky ke svým zaměstnáním z "před"? Někteří nechtěli jít na úřad práce a našli si práci v jiném oboru a možná i za menší plat. To obdivuji.

Ekonomická krize? Říkám si: „Kde se berou peníze, za které náš stát pomáhá kompenzovat škody podnikatelů a na další různé výdaje dnešní doby?“ Naslouchám občas některým zprávám, ve kterých se říká, že stát má stále kde brát. Jenže. Tohle všechno je přece dluh, ne? Dluh, který by se měl někdy splatit. Nejsem žádný ekonom, ale myslím si, že státní dluh lidem v budoucnu nepomůže.

Co mě napadá, co jsem úplně opomněl, je smrt blízkých. Na tuto zákeřnou nemoc zemřela spousta lidí. Někteří z nás ztratili prarodiče, rodiče a jiní známé. To je největší ztráta a v budoucnu se nikdy nezacelí. Ten, kdo má starší rodiče nebo prarodiče, si jich podle mě začal více vážit.

Co závěrem? Covid nám všem udělil velkou lekci. Začali jsme si vážit zdraví, cestování a celkově normálního života. Bojovali jsme se stresem, strachem, rouškami a občas i s nesmyslnými nařízeními. Teď jde hlavně o to, co uděláme v budoucnu. Žádná země na světě nevyjde z tohoto boje bez ztrát, ať jsou finanční nebo lidské. Budeme se muset vzpamatovat. I přes to, že to bude těžké, si myslím, že nám nezbývá nic jiného než to, že to budeme muset zvládnout a určitě to zvládneme.