Co změní Covid?

Novinářská soutěž pro studenty středních škol
Vyhrajte iPhone, neomezená data nebo školní stipendium na špičkové novinářské škole!

Ztracená generace?!

Zuzana Matějová, http://www.gyholi.cz/

Bude život po globální pandemii stejný, anebo naprosto odlišný?

Budeme se dívat do tváří bez roušek stejně jako v době, kdy roušky nosili jen lékaři?

Vrátí se nám to, o co nás covid připravil?

Píše se rok 2018. Rodina sedí v obýváku a všichni se smějí. Táta si čte noviny, máma si hraje s dětmi. Babička s dědou společně luští křížovky.

Píše se rok 2020. Každý je zavřený ve svém pokoji. Táta pije další sklenku vína, protože jeho krámek nedosáhne na dotace. Máma si nanáší korektor na modřiny. Děti bolí hlava z neustálého zírání do počítače. Babička jela do nemocnice navštívit dědu, chytil covid.

Píše se rok 2022. Táta je zavřený na protialkoholní léčebně. Máma podepisuje rozvodové papíry. Děti mají ze všech předmětů pětky, protože nic neumí. Babička jela na hřbitov navštívit dědu.

Některé věci, co nám covid vzal, už nikdy nevrátí.

Nechápu, kde někteří lidé berou jistotu, že celá tato situace brzy přejde. Co když ne? Každý se snaží myslet pozitivně a nebýt pozitivní, a nikoho nenapadne, nebo možná spíše jen nechce napadnout, že roušky nemusíme odložit v dohledné době. Možná to bude v řádu měsíců, možná i let. Možná, že se naše děti nikdy nepodívají do skutečné školy. Možná budeme nosit roušky, kamkoliv půjdeme. Možná zaniknou skutečné obchody a bude se nakupovat jen online. Možná, že svoje přátele uvidíme už jen přes videohovor. Možná, že právě internet bude naším jediným spojením se světem. Proč by ne? Vždyť přes internet je všechno lepší a bezpečnější.

I když možná covid zmizí, nezmizí to, co způsobil. Maturitní vysvědčení jako bezcenný cár papíru a generace nevzdělaných dětí. Spousta podniků, co přestaly existovat, a už ani nikdy nebudou. Politici jako bohové, kteří rozhodují nad lidskými životy jako diktátoři.

Proč nikoho nezajímá, co chceme my?

Možná někdo zná řešení na koronakrizi, ale nikdo to neví, protože přes rámus hoaxů a paniky nic takového není slyšet. A možná si i někteří zacpávají uši. Vždyť koronarize hraje mnoha lidem do karet. Na co jsou zdraví, vzdělání a svoboda, když můžete mít peníze?

Kdybyste se zeptali mě, jak bych řešila to, co se mě bezprostředně týká, řekla bych vám: Přidejte nám ten ztracený rok. Ten rok strávený doma. Chci se naučit látku, a ne ji jen opisovat z internetu, abych ji stihla odevzdat v domácím úkolu. Chci vést diskuze a ptát se na témata, co se učíme, ne jen poslouchat nudnou přednášku. Chci trávit přestávky s přáteli. Chci blbnout, chci chodit do divadla, chci zase normálně žít. A nechci řešit problémy světa dospělých. Nechci od rána do večera sedět u počítače, pomáhat ségře s úkoly, zatímco nezvládám ani ty svoje, s kamarády si psát jen když něco potřebujeme a s nikým se nevidět třeba celý měsíc. Tohle je ten úžasnej život na střední, o kterém všichni mluvili? Závidím lidem, co chodili do školy bez covidu. Co se mohli vídat s kamarády a co mohli užívat života naplno.

Vlastně… se cítím jako příslušník ztracené generace. Někdo, kdo žije zničehonic jinak, hůř než ostatní v době před ním a po něm. Někdo, kdo je poznamenaný náhlou událostí… Příslušníci ztracené generace šli do války s nadšením, protože nevěděli, jaká je. Válka je poznamenala na celý život, měli problém začlenit se do normální společnosti a žít běžný život.

Myslím, že my jsme na tom podobně – kdo z nás se na úplném začátku netěšil na karanténu? Jak budeme doma, budeme si dělat, co chceme a kdy chceme, nikdo nás nebude do ničeho nutit a všude bude klid… Jak rychle jsme ztratili iluze. Jsem si téměř jistá, že většina z nás bude koronakrizí poznamenaná natrvalo. A čím déle tato krize trvá, tím jsem si jistější. Budeme vůbec schopni chodit do školy? Jezdit na výlety a chodit s kamarády ven? Zní to jako utopie… Možná to nezvládneme. Možná se o nás za pár let bude psát v učebnicích dějepisu jako o novodobé ztracené generaci.